Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Nejsi "freak"

2. prosince 2016 v 19:57 | Undertaker
Tenhle oneshot bych ráda věnovala jedné své kamarádce, která mi zpříjemňuje dny, které trávím ve své domovině :) Takže, tenhle JeanMarco je pro tebe, drahá Gab.


Když jsem poprvé potkal Jeana, byl to přesně ten typ agresivního puberťáka, který chytal za slovo, neuznával autority a bylo velmi snadné ho naštvat. Protože v době, kdy nám bylo sedmnáct, byl osamělý a s dojmem, že mu nikdo nerozumí. Měl vytyčený směr, kterým se ale nechtěl vydat. Před devíti lety byl totiž Jean Amelie.



Možná bych si ho tehdy ani nevšiml, kdybych se s ním nesrazil ve dveřích. Než jsem se stihl omluvit, zasypala mě salva sprostých slov. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo, když ta osoba zmizela. Otočil jsem se za ní, ale byla rychlejší. I když to byl jen docela krátký okamžik, nemohl jsem si nevšimnout několika věcí. Žádný makeup. Dlouhé vlasy, po zadek dlouhá černá mikina a odrbané džíny. Tak žádná jiná holka na škole nevypadala. Všechny byly jako vystřižené z obálek módních časopisů. Nedokázal jsem ji dostat z hlavy, ani nevím proč. Asi i kvůli tomu jsem se na ni zeptal… a bylo mi těžko. Nikdo k ní neměl hezkého slova. Pro všechny byla ta divná. Možná to byl ten důvod, proč jsem ji jednoho dne oslovil.
Vzpomínám si, že se mi vyhýbala, nechtěla se mnou mluvit, ani trávit čas ve stejných prostorách. Ale já se tak snadno nevzdával. Trvalo mi skoro celý půl rok, než jsem mohl sklízet ovoce. Zprvu to začalo tím, že odpovídala na moje pozdravy. Později jsme už vedli i krátké rozhovory o pauze na oběd.
Před koncem školního roku jsem se přinachomýtl k velmi nemilé situaci. Stála na dvoře a kolem ní hlouček dalších lidí, co na ni pokřikovali, že by měla být víc holka. Přišlo mi to totálně ujetý, tak jsem odstrčil dva, kteří byli nejblíž a jenom se postavil před jejich lídra - vysokou blondýnu, typickou hloupoučkou slepici, která skončí s desítkami plastik a čivavou v růžovém svetru. Jenom po mně nějaká její gardedáma štěkla něco ve smyslu, že se do toho nemám plést, jenže… jsem nedokázal jen tak stát a koukat na to, jak ji tady šikanujou. Navíc jsem věděl, že si na mě ta primadona tak trochu brousila drápky. Neodolal jsem a vyloženě celou tu jejich skupinu poslal do prdele. Ani jeden z kluků si na mě netroufl, vědělo se, že mám docela slušnou ránu. Občas se vyplatilo hrát nějaký sport za školu. Chytil jsem ji za ruku a odtáhl ji pryč. Tehdy jsem ji poprvé viděl brečet. Schoval jsem ji do náruče a tvářil se, že ty slzy nevidím. Neptal jsem se.
A po tomhle incidentu se mi začala pomalu otevírat. Získal jsem si tím její důvěru. V podstatě se začínala ujišťovat, že nejsem až takový blbeček, jak si předtím myslela. Tehdy jsem ji ještě oslovoval jako dívku.

O letních prázdninách jsem ji pozval k nám na filmový večer. Měli jsme pizzu, Colu… a pár filmů. V polovině druhé poloviny pizzy z ní ale vylezlo přiznání, že se jako holka vůbec necítí. Padlo to z ničeho nic. Bez varování. Prostě to řekla. Stále si pamatuju svoji reakci. Usmál jsem se a zeptal se: "Jak ti mám teda říkat?"

Ten den pro mě Amelie přestala existovat. Byl jenom Jean. Začali jsme spolu chodit nakupovat, do kina, Zoo, na procházky do parku. Během jednoho filmového večera jsem Jeana ostříhal. Napřed jsem prostříhal jeho dlouhou hřívu a pak mu k tomu přidal slušivý undercut. Možná jsem to přibral trochu víc, ale jemu to vůbec nevadilo. Před rodiči to stále mohl skrýt tím, že svoje vlasy rozpustil. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že se měním i já. Jean si mi až moc líbil. Jenže jsem se mu to bál říct. Nechtěl jsem o něj přijít. Zvlášť ne teď, když jsem k němu konečně měl tak blízko.
Jenže ve druhé polovině prázdnin jsem s rodinou vyrazil na dovolenou. Bohužel jsem se z toho nemohl vykroutit, i když jsem sebevíc chtěl zůstat s Jeanem. Ani se mi nepovedlo prosadit, aby jel s námi. Proto jsme se viděli až na úplném konci prázdnin. Snad nikdy jsem nebyl tak vyděšený, jako ten večer.
Jean přišel a složil se. Byl v příšerném stavu. Kruhy pod očima, připadal mi strašně pohublý. Napřed jsem se nechtěl ptát, ale měl jsem strach. Navíc měl moc dlouhé rukávy na to, jaké bylo teplo. Opatrně jsem mu je vyhrnul. Asi jsem ani já neměl daleko ke kolapsu.
"Jeane…"
"Promiň, Marco. Nezvládl jsem to…"
Zakroutil jsem hlavou a přivinul si ho do náruče. Nebyla to jeho vina. Neměl proč se mi omlouvat. Ne, dokud stále seděl tady, se mnou. Mrzelo mě, že jsem s ním nemohl být, když mě potřeboval nejvíc. Musel na tom být strašně zle, když byla obě jeho předloktí posetá jizvami. Nejděsivější ale bylo vědomí, proč to udělal. Protože se nenáviděl. Nikdy nedokázal milovat tělo, ve kterém byl.
Ten večer jsme se spolu poprvé bavili o operaci. O tom, že by si měl promluvit s rodiči a zajít k psychologovi. Nechtěl jsem, aby se takhle trápil, aby se ještě víc ničil. Už tak toho bylo dost.
"Mám z toho strach, Marco."
"Já vím. Ale nebudeš v tom sám. Budu s tebou, Jeane." Snažil jsem se ho svými slovy uklidnit. Stále mi ležel v náručí, hlavu opřenou o moje rameno. Jenom ke mně zvedl pohled.
"Pořád nechápu, proč pro mě tohle všechno pořád děláš."
"Protože mi na tobě záleží. Protože… tě mám rád."
"R-rád?"
Jenom jsem přikývl, protože mě nenapadlo, jak na to zareagovat.
"Ale já… jsem freak…" V tu chvíli jsem mu přiložil ukazovák na rty a zakroutil jsem hlavou.
"Nejsi freak, Jeane. Jsi nádherný. A já chci být u toho, až budeš sám sebou." Ani nevím, co mě to vlastně tehdy popadlo, ale pohladil jsem ho po tváři, než jsem se sklonil a otřel se o jeho rty. Neodstrčil mě, ale jeho reakce byla dost nicneříkající. Odtáhl jsem se, ale on mě vzal za ruku.
"Udělej… to ještě jednou," špitl, zatímco se přibližoval znovu k mým rtům. Tomu jsem nemohl říct ne.

Slíbil jsem mu, že budu stát při něm - od začátku do konce. A svůj slib jsem dodržel. Byl jsem s ním, když to oznamoval rodičům. Chodil jsem s ním na konzultace, kontroly. Doprovázel jsem ho všude, kde potřeboval podporu. Uplynulo několik let… a já ho teď konečně vyzvedával po poslední operaci. Oba jsme za celou tu dobu byli unavení, Jean přetrpěl několik nervových zhroucení. Sám jsem se bál, že to vzdám. Ale překonali jsme to. Na Jeanovi navíc bylo v posledních měsících znát, že je sice vyčerpaný, ale podstatně šťastnější. Pro mě to bylo jediné, na čem záleželo. Otevřel jsem dveře a pousmál se.
"Ahoj, Jeane."
"Marco…" Došel jsem k němu a něžně ho objal.
"Připravený na cestu domů?" zeptal jsem se a pohladil ho po tváři. Byl nádherný. Konečně sám sebou.
"Yeah. Pojďme domů."
Vzal jsem mu tašku a uculil se na něj.
"Pumpkin se na tebe taky těší."
Nemohlo mi uniknout, jak se rozzářil, když jsem zmínil jméno naší kočky. Koupil jsem mu ji k narozeninám, aby měl nějaký odbourávač stresu. A naše Pumpkin na to fungovala skvěle. Jizvy na Jeanových předloktích krásně vybledly a nové nepřibyly ani v těch horších fázích jeho léčby. Po tom všem jsme věřili tomu, že už zvládneme všechno. Jeana teď čekala pouze legální změna dokladů k tomu, abychom za tím vším mohli udělat tlustou čáru. Ale to už bylo to nejmenší.
Nabídl jsem mu rámě a společně jsme se vydali k autu.
"Marco?"
"Ano, Jeane?"
Naklonil se a políbil mě na tvář.
"Miluju tě."
Usmál jsem se a polibek mu záhy oplatil. Protože teď pro nás začínala úplně nová kapitola.
"Miluju tě, Jeane. A pořád budu."


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 2. prosince 2016 v 20:52 | Reagovat

Tak to je krásně napsané.

2 BenyG BenyG | E-mail | 16. ledna 2017 v 19:00 | Reagovat

I found this page on 14th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

3 El Seihyoki El Seihyoki | E-mail | Web | 27. března 2017 v 21:20 | Reagovat

Heee... T_T
To bylo pěknééé <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama