Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Květen 2016

Fragment vzpomínek

25. května 2016 v 13:29 | Undertaker
Ač se to zdá neuvěřitelné, Undertaker něco publikovala!
Tato povídka byla napsána pro nultý ročník Fujoshi a Fudanshi festivalu. Po nějaké době jsem se rozhodla, že ji zveřejním i tady na blogu, jelikož "live" byla hodnocena velmi pozitivně. Tímto bych také chtěla poděkovat těm, kteří to live slyšeli (a nejspíše náhodně sem zabloudili), že na moje čtení zůstali... a že ho přežili ve zdraví.
Undertaker
-----------------------------------------------------------------

Mnoho duší nyní bezcílně bloumalo po světě. Procházeli mezi troskami měst, ruinami chrámů a paláců, jejichž sláva zašla, vybledla a pomalu se ztrácela z paměti. Po válce světů nezbylo nic, na co by se dalo vzpomínat. Mnoho velkých jmen padlo za čest a slávu, za svobodu, za Boha. Leč nebyl, kdo by je vzpomínal. Kdo vztyčil by jim pomník. A i oni ztratili sami sebe. Málo jich přežilo. Leč z trosek, z masových hrobů beze jmen, jich několik povstalo. Rytíři, mágové, léčitelé. Všichni na pouti bez cíle. Mrtví, přesto naživu. Duše v tělech bez vzpomínek, jen neúplné osobnosti. Jediná vodítka k jejich minulosti zmizela, pohřbena v prachu. Tak měla zůstat pravda. V tomto světě, kde panovala noc.
Však i zde se našel ten, kdo se postavil osudu, který tak krutě zatarasil jejich cestu životem. Ve světě, kde nikdo neznal přítele, kde z temných stínů povstala monstra.
Byl jedním z těch, co snažili se najít pravdu. Stál sám proti celému světu. Na nikoho se nedalo spolehnout, každý mohl být ten, kdo ukončí jeho putování za vlastní identitou, za minulostí a snad i budoucností. Předpokládaná lehkost ztráty vzpomínek se nedostavila. Jeho minulost byla nejspíš velmi krutá, když vyhrabal se zpod hromady mrtvých těl. Bledé oči, zešedlá kůže, toho všeho byl ušetřen. Jako by snad nějaká vyšší moc rozhodla, že jeho rány, ačkoli ho zahubily, nebudou tím, co ho zastaví. Jedinou stopou k jeho minulosti byla špinavá uniforma, kterou měl na sobě. Kterou viděl na tolika mrtvých. Dvouřadé sako, krví potřísněná košile, na kolenou odrbané kalhoty, vysoké kožené boty. Původní barva byla nejspíš hnědá, ale jistý si tím být nemohl, natolik se do látky zažrala špína, bahno, krev a prach. Brodil se vysokou trávou, která již také ztratila zelený odstín a svěžest. Byla pichlavá, zažloutlá a suchá. I přes vrstvy oblečení a tloušťku podrážek cítil, jak se mu občas stébélka snaží zabodnout do těla, jakoby se snad chtěly nasytit jeho krví. Jeho dech připomínal funění znaveného zvířete. Cestoval už dlouho bez odpočinku. Něco ho neustále hnalo kupředu, jako by podvědomě tušil, že nemůže zastavit. Musel jít dál. Nezastavit, neohlížet se. Prostě se dál hnát slepě kupředu, za něčím neznámým, možná i nebezpečným. Necítil nohy, pálilo ho na plicích, hrudník se mu stahoval v téměř bolestivých křečích. Pletl nohama, zakopával. V hlavě měl jen jedinou myšlenku: "Jdi dál! Jdi dál!"
Ztratil pojem o čase, nevěděl, jak dlouho už takhle šel, jak dlouho trpěl a nutil své tělo udělat další krok. Zdálo se to jako nekonečno, ale čas byl jen relativní. Dal se změřit, ale nyní to bylo zbytečné, jako zapisovat myšlenky na papír a ukládat je. Však co zbylo z vědění, získávaného celá staletí. Jen kousky papíru, živitelé ohně, co zametl existenci tolika věcí. Nic nezůstávalo věčné. Tak proč se teď tak hnal? Stejnak nebylo za čím. Nebo možná bylo, ale nedokázal to pojmenovat, uchopit. Vlastně nevěděl, co hledá. Zvedl hlavu a zadíval se před sebe. Už nemohl dál. Nohy odmítaly udělat další krok. Sotva se pokusil pohnout, klesl na kolena. Ztěžka oddechoval. Z posledních sil se držel v aspoň mírně vzpřímené pozici. Před sebou viděl záblesky. Velice snadno to v něm vyvolalo dojem, že má halucinace. Matně rozeznával obrysy velkého zvířete se stříbřitou srstí a hřejivé načervenalé světlo. Pohybovalo se… jako by někdo tančil s plameny. Znaveně pozvedl koutky v úsměvu, protože mu tento výjev přišel, bůh ví proč, zcela okouzlující a tak známý. Oči se mu protočily v sloup a on bezduše padl obličejem do prachu. Před očima mu však stále tancovaly plamínky hřejivého ohně.