Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Září 2014

Když to nevychází

19. září 2014 v 22:37 | Undertaker |  My little diary
Není snadné se neustále sžívat s tím, že váš život není nijak extra. Ale když se mi každé čtyři roky obrazí život vzhůru nohama, přestane vás to bavit a na zítřek se už prostě netěšíte. Můžete se s tím buď srovnat, bojovat, nebo to vzdát. Já se právě nacházel v tom stavu, že jsem věděl, že mám problém. Ale zároveň jsem tomu nevěnoval pozornost, šlo to mimo mě. Jako by celá moje existence hlásala: "I don't give a fuck!" Teď mi to skutečně bylo jedno. Všechno mi bylo jedno. Nic se mi nechtělo dělat, byl jsem otrávený vším, co jsem musel dělat. Všichni mě uklidňovali tím, že mi bude líp, že to zvládnu. Ale co oni mohli vědět? Ano, lidi přežili i horší věci, než trombózu. Moje babička s tím žije dodnes, mého otce to možná brzy připraví o nohu. Byl jsem třetí, o kom v rodině vím, že tuhle nemoc má. Bohužel, já ji dostal jako nejmladší člen v naší rodině. Bylo to v maturitním ročníku, kdy mě to skolilo poprvé. Dost dlouho jsem se z toho vzpamatovával, měsíc jsem nemohl chodit. Několik dalších měsíců jsem měl problém s chůzí. Snášel jsem to těžko, ale tehdy jsem měl důvod se držet dál. Měl jsem perfektně našlápnuto k dokonalé maturitě, měl jsem o co bojovat. Chtěl jsem se dostat na výšku a ukázat bývalce, že jsem dobrý. Že jsem skutečně dobrý, že mám na něco víc.
Ale teď mě nedrželo nic. Krachly mi dva vztahy během necelého půl roku. Ve škole se mi přestalo dařit a postup do třetího ročníku visel na vlásku. Začínal jsem mít dojem, že moje nápady nejsou tak dobré a jejich provedení je katastrofální. Naděje na zlepšení mizela a… s létem přišly další problémy. Teď jsem seděl na posteli, nohy natažené a snažil jsem se zabavit něčím, co by mě přivedlo na jiné myšlenky. Možná proto jsem se díval na Sběratele kostí, projížděl Den of Angels a DeviantArt. Bylo šílené, dělat něco takového. Dřív bych u toho tolik času nestrávil. Teď jsem fórum stalkoval co deset minut. Pořád to bylo lepší, než se zabývat vlastním tělem. Tím, které se tak nebezpečně měnilo v tikající bombu. Nikdy mi 24 hodin nepřišlo tak nekonečných. Měl jsem žízeň. Zvedl jsem se, musel jsem se napít. Ale to znamenalo, že jsem musel jít kolem zrcadla. A tam jsem se viděl. Jen v upnutých boxerkách, se stahovací punčochou na noze. I v té punčoše šlo vidět, jak je moje moha nateklá. A to raději nemluvím o té zvětšené… nechutně velké žíle na podbřišku. Dělalo se mi z ní špatně, už jenom kvůli tomu, že hyzdila moje tělo… a bolela. Cítil jsem pod ní nějaké hrče. Už jenom kvůli tomu jsem se děsil zítřka. Co když to bude propadák? Vrátilo se to? Zase skončím v nemocnici, upoutaný na lůžko, odkázán na péči ostatních? Teď, když se mi dařilo zapomenout na všechno a začal jsem normálně žít?
S lahví vody jsem si sedl na postel a přitáhl si velkého plyšového psa. Sevřel jsem ho v náručí. Pustil jsem si další díl. Možná bych si mohl pustit Hvězdné války. Znám je zpaměti, všech šest dílů. Líbilo se mi to, ale málokdo chápal tuhle moji zálibu. Prý jsem nevypadal jako typický nerd. Ale já nejsem nerd! Jenom mám rád Hvězdné války, hry, knížky… a panenky. Jo, dobře, zatím jsem nad nimi jenom slintal, ale už jsem hledal tu dokonalou, kterou bych si chtěl pořídit. Momentálně to byla jediná věc, ke které jsem se upínal.
"Nechceš si jít lehnout?"
"Vždyť už ležím. Skoro. Nechci ležet, je mi to nepříjemné."
"A to sezení ti nepříjemné není?"
"Rozhodně ne tak, jako to, že ležím."
"Zkus se vyspat, zlato. Ráno jedeš k tomu doktorovi."
"Já vím, mami. Půjdu spát brzo."

Přikývla, popřála mi dobrou noc a zavřela dveře mého pokoje. Usoudil jsem, že další díl Kostí nebude tak špatně strávený čas.