Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Září 2013

Hudba ticha

29. září 2013 v 19:06 | Undertaker
Jak to asi může dopadnout, když antisociál sedí ve vlaku plném lidí? Pokud nemá sluchátka a nabitou baterku v nějakém přehrávači, tak velice špatně. Já měl naštěstí notebook zapojený do zásuvky, připojená sluchátka a stažené CD od Black Veil Brides. Víc jsem ke štěstí nepotřeboval. Teda, ano. Hodilo by se mi kupé pro jednoho člověka. Bohužel, to se mně nemohlo stát. Jak by také mohlo? Takové vlaky nejezdily. A na vlastní auto jsem neměl…
Dívám se z okna, krajina ubíhá až příliš rychle, než abych z ní stačil pořádně něco pochytit, zvlášť, když sedím v protisměru. Nestěžuju si, jak bych také mohl. Jenom… těch lidí by skutečně mohlo být méně. Že já se nechal ukecat na výlet. Právě míjíme tenisové kurty a hned za nimi se rozprostírá nádherná zelená krajina. První myšlenka patří tomu, jak moc bych se toužil se projet, cítit na tváři vítr a pod sebou sílu koňského těla. Bohužel, na to si mohu nechat zajít chuť. Na koně už v životě nesednu.
Hudba v mých uších mě ubezpečuje o tom, že nejsem sám. Jako bych to nevěděl… lidé kolem mě jsou spíš děsiví. Jako obživlá noční můra, před kterou jsem chtěl bdělostí uniknout. Nyní bych unikl spíše spánkem, který by ke mně mohl být aspoň jednou milostivý. Jaké by to asi bylo zemřít? Nechat se unést na černých křídlech smrti tam do dáli, kde nečeká nic? Opravdu tam nic nečeká?
"Dáte si něco z našeho palubního menu?"
Matně jsem postřehl, že na mě někdo mluví. Jen zakroutím hlavou. Ne, nic nechci. Ani kávu, ani čaj. Dostal jsem vodu, ta mi stačí.
Právě teď jsem ve vlastním světě. Realita v realitě. Do tíživého života plného závistivých a moci chtivých kreatur se vrátím až v okamžik, kdy vlak zastaví v mé cílové stanici. Ale zatím mám čas snít, být ve svém světě bez lidí. Zavírám oči, obklopuje mě milostivá tma a ticho mé hudby. Ne, že by nehrála, ale díky ní neslyším to, co se děje kolem mě. A je mi jedno, jestli jsou to dobré nebo špatné věci. Celý svět je špatný. A já nemusím vidět všechno.

Tak mě teď nechte snít můj sen a žít na chvíli můj život.

SnT 20.

28. září 2013 v 15:52 | Undertaker |  Spojuje nás tetování
Dobře, přecenila jsem své schopnosti a podcenila múzu =D Při troše štěstí se vlezeme do 30 kapitol. xD V horším případě do 40. Takže... se pořád máte na co těšít ;)
"Bože… to je díra."
"Co se vám zase nelíbí, vy dva! Chtěli jste mít klid."
"Ale ne naprostý mrtvo, Adame. Ještě mi řekni, že to bude nějaká stříška z listí a vařit budeme na ohni!"
"Uklidni se Jackie. Náhodou je to velice příjemný plážový domek. Bez signálu, bez internetu…"
"S teplou vodou, nebo si ji budu muset napřed uvařit?"
"Ty mi prostě vůbec nevěříš, lásko."
"Ne."
"Upřímně, Adame… Ani já ti teď nevěřím."
"Vy jste se na mě spikli! Oba dva!"

24. 9. 2013

28. září 2013 v 2:35 | Undertaker
"Rybaření"
01
Nesoustředěnost, roztěkanost, jistá natěšenost. Totální závislost! Neschopnost se soustředit na nic, než na touhu sedět připojena k síti, aby znovu mohla čelit osudu hrdé Daevy v RPG hře Aion. Že sedí ve škole, kručí jí v břiše a měla by se věnovat nějaké práci, šlo prostě zcela mimo ni. Jenže i v její mysli se stále někde krčil trpaslík se štětcem, co do malinkých destiček složitě vpisoval myšlenky na reálný svět a život skutečného člověka, ne jen virtuální postavy.

02
I příjemné vzpomínky vyvolají nepříjemné pocity. Snad ke všemu hezkému se váže něco zlého a temného. Všechno má své protiklady. Láska a nenávist, porozumění a ignorace. Ten pocit štěstí a radosti, tolik příjemných lidí, spousta smíchu, hudby, barev a lásky! Přesto si každý trpce uvědomoval přítomnost těch, co stáli v šedi všedního života a předsudků. Přitom jen stačí otevřít oči a přijmout barvy.

"Štěstí"
Plápolající krb, ovčí rouno, mohutný pes s ohnivě nazlátlou srstí. To vše spojeno v jeden obraz domácí pohody, podkresleno hořkosladkou vůní kávy s mlékem a tichými tóny Tartiniho. Spokojené vědomí, že Holštýnky jsou zajištěny, že české kravíny zkrachovaly a prodejní cena mléka stoupá.



Bitevní vřava

27. září 2013 v 12:24 | Undertaker
Naprostý pocit odloučení ve společnosti mnoha lidí. Přesně tak se cítím každý den. Občas lituji, že se probouzím, že dýchám. K čemu je život ve společnosti, do které se nehodím? Ve které se ztrácím, kam nezapadám? Jsem stejný jako ostatní, ale zároveň jsem tak odlišný. V dnešní společnosti šelem jsem skutečným beránkem. Je pro mě těžké naslouchat slovům profesorky. Tolik toužím ztratit se ve svém fiktivním světě, schoulený doma v křesle, ponořený do virtuálního světa online hry. Stále se jen utěšuji tím, že je lepší trávit čas u hry, než s lahví alkoholu, trávou nebo tvrdými drogami. Kéž by pro to měl někdo pochopení.
Rodiče nechápou, proč se straním společnosti. Ale jak bych se mohl těch živých lidí držet? Byli zkažení. Chodili po hospodách, kouřili… Mají témata, kterým nerozumím. Na jednu stranu jsem jejich svět chtěl pochopit, jenže jsem do něj netoužil patřit, protože bych pak byl stejný, jako oni.
Zavírám oči. Alespoň na chvíli se chci ztratit z tohoto hlučného místa, kde přítomnost ztrácí význam a všichni se otáčí k minulosti, kdy bylo prostě všechno hezčí, sladší, příjemnější. Čekal jsem, až utichne vřava, zvuk bubnů a dunění hromu. Jsem zvyklý čekat, naučil jsem se trpělivosti. Jen to mi pomáhá přežít. Bledá naděje, že to později bude lepší.
Má mysl se uvolňuje, sevřené pěsti už nejsou tak pevné. Boj skončil, bouře odešla, bubny umřely.

Bylo ticho.

SnT 19.

26. září 2013 v 0:39 | Undertaker |  Spojuje nás tetování

Mohlo by být krásnějšího rána, než po probuzení cítit vůni čerstvé kávy a právě připravovaných palačinek? Nejspíše ano. Pokud by v kuchyni stála osoba, pro kterou v tuto chvíli bilo jeho srdce. Jenže při pohledu na digitální budík mu bylo jasné, že Adam v kuchyni opravdu nestojí. Zamručel, promnul si obličej v dlaních, než se, stále trochu malátně, vyhrabal z postele. Vzal si čisté tričko a trenky a proplížil se do koupelny, aby si dal ranní sprchu.
Se stále mokrými vlasy vešel do kuchyně, kde už Tommy chystal jeho snídani na talíř. Nadechoval se k pozdravu, jenže jeho zrak upoutala zástěra, kterou měl Tommy na sobě. Cukaly mu koutky, snažil se nevyprsknout smíchy, ale nevydrželo mu to moc dlouho. Opřel se zády o rám dveří a hlasitě se smál.

Nic o něčem nebo něco o ničem

22. září 2013 v 18:04 | Undertaker
Na to, jak je vesmír obrovskej, víme jen o jedný planetě, na který se dá žít. I ta planeta je obrovská, ale místa na ní neustále ubývá. Místa nejenom pro život, ale i pro setbu plodin, které by živočichy na ní uživily. Moment… živočichy? Sorry, uklouzlo mi to. Samozřejmě, že lidi. Ten odpornej druh homo sapiens, kterej měl bejt odsouzenej k záhubě hned ze začátku. Bohužel se tak nestalo a z kořisti se stal lovec, který neví, kdy přestat. Tento rod tolik uchvátila touha po moci, že bylo jen otázkou času, kdy dojde k první velké válce. A že jich v dějinách nebylo málo.
Je to dva tisíce a třináct let od přelomového Krista. Někoho, kdo možná nikdy neexistoval. A pokud ano, rozhodně nebyl takovej, jakého ho představuje ta jediná kniha, kterou uznává církev.

Prej jsem přehnaně cynickej. Lidi… Odsuzují všechno, co by se jen matně mohlo podobat individualitě a osobnosti. Jakmile jste jiný, je to automaticky špatně. V tomhle světě musíte bejt jenom tupá ovce, co dupe pěkně se stádem dalších, stejně pitomých ovcí. Ne, že bych měl něco proti ovcím, já je mám strašně rád.
Já jsem individualita, ale snad až moc. Jsem prostě Já. Já s velkým J. Mám se rád takovej, jakej jsem. Nesnažím se nikomu zalíbit tím, že bych na sobě něco měnil. Nepředvádím se, nedělám kokotiny. To by mě snad ani nebavilo.
Právě teď sedím v jednom vyuzeným podniku mezi samýma bukvicema. Mezi rty cigaretu, v prstech lacinou propisku od šikmookýho kámoše z tržnice na rohu. Do bloku píšu tahle slova a říkám si, že jsem totálně ztracenej případ, když dělám něco takovýho. Přitáhnu si svoje pivo. Jo. Já a ten nazlátlej mok jsme až moc velký kámoši. Na to, že jsem se skoro do pětadvaceti vyhejbal veškerýmu chlastu. Jsem marnej, jsem ztracenej, jsem šílenej, osamělej… Jsem sám sebou. Jen já, moje pivo, má mysl plující na obláčku cigaretového kouře. Jsem to prostě já, takový jsem, takový budu. Nic už to nemůže změnit.

Tak jsem sám, je to problém? Nemám holku, nemám kluka, nemám ani toho pavouka v ložnici na stropě. Jsem sám jako kůl v plotě. Jsem osamělý v davu lidí, jsem samostatně fungující jednotka. Já jsem já a tak to bude do skonání světa.

SnT 18.

19. září 2013 v 20:00 | Undertaker |  Spojuje nás tetování
"Tommy? Potřebuju s tebou mluvit. Jedná se o Strifyho, ale… Neeee! Nerozešli jsme se. Proboha, nech mě domluvit! To je jedno. Hele, Strify je u mě doma. Je mu špatně, vzal si i volno v práci. Jo, právě o tom s tebou chci mluvit. Je mi jedno, jak to uděláš, ale za patnáct minut u tebe doma. Dělej!"

SnT 17.

16. září 2013 v 20:30 | Undertaker |  Spojuje nás tetování

Byl upřímně zděšen. Čekal mnoho, ale tohle doopravdy ne. Ano, vyděsily ho tmavé barvy Strifyho ložnice, ale co bylo horší… závěsy rozdrásané a strhnuté k zemi, to, co zůstalo na garnyži byly jen cáry. Po zemi rozházené a roztrhané papíry. Nejspíš Jackovy kresby. Rozházené ložní prádlo, převrácená židle, rozbitý notebook. Jediné, co vypadalo relativně v pořádku, byla krejčovská panna. Jenže i na té se mu něco nepozdávalo. Pomalu prošel pokojem až k ní. Moc se nemýlil. Materiál, kterým byla potažena, byl na několika místech rozříznut. A z jednoho zářezu koukal roh nějakého papíru. Polknul a vytáhl ho. Byl tam jen krátký vzkaz, ale i z něj se udělalo Adamovi zle. Svěsil ruku podél těla a znovu se rozhlédl. Tentokrát na zemi už rozeznal i nějaké fotky. Klekl si a přitáhl si pár těch útržků k sobě. Zkoušel, které k sobě budou pasovat.

Konec??? aneb. Nasraná Undertaker

15. září 2013 v 22:34 | Undertaker |  My little diary
Upřímně? Už mě to nebaví, ta vaše... netečnost ke všemu. Ale co, je to Vaše věc. Poslední možnost. K dalšímu dílu SnT chybí poslední komentář. Čekám na něj do 16. září do 23:00.
Já vím, že na blog lidi chodí. Vím, že povídku čtou. A vím, že bylo možné nashromáždit 10 komentářů!
Ale i já mám jenom jedny nervy a tohle... mě už fakt nebaví. Pokud z Vaší strany není zájem, nevidím důvod, proč psát dál na blog. Pokud těch požadovaných 9 komentů u SnT nebude, Undertaker končí svou činnost. Je to jen na Vás.

Zcela běžné odpoledne

12. září 2013 v 20:32 | Undertaker
Tahle krátká věc vznikla při posezení v mém oblíbeném duhovém podniku v Praze. Co se týče níže popsaného, onen nápoj opravdu stál přede mnou na stole, opravdu jsem kouřila. Osvětlení, hudba i roztomilé drobnosti... to všechno se kolem mě skutečně dělo a myslím, že brzy tam zavítám se zápisníčkem znovu. ;)
(povídka pod perexem)