Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Březen 2012

Forbidden love 9.

23. března 2012 v 17:47 | Undertaker |  Forbidden love
No? Jak zareagují ostatní ze Cinema Bizarre na to, co jim řekl Strify? Zjistíte dnes. =D


Jako první asi zareagoval Yu. Hlasitě se totiž rozesmál.
"Dobrej vtip, Strify." Ovšem on zachovával vážnou tvář, stejně jako Kiro. Yua zarazilo až Shinovo špitnutí: "To jako… vážně?"
Polo-blonďák zkroušeně přikývl.
"Počkej! To jako… TEN Bill Kaulitz?!" Romeo vypadal více než vyveden z míry. "Jo…" Strify jim ukázal display svého mobilního telefonu. Shin se po něm natáhl, ale Yu byl rychlejší. Vyškubl Strifymu mobil a nevěřícně se na obrázek mračil. Romeo mu koukal přes levé rameno, Shin přes pravé. "No to si…" "…děláš prdel!"
"Strify!!" vykřikli všichni tři sborově a zadívali se na skrčeného mladíka.


Send me an ANGEL

4. března 2012 v 22:46 | Undertaker |  My little diary

Asi vás hodně zajímá, proč píšu samé smutné, jak Wickey poznamenala- depresivní povídky, příběhy se špatným koncem...
Budu upřímná: Já sama na to neznám odpověď... xD
Prostě tak píšu.
Když vytvářím nový příběh, jde to od srdce. Prsty prostě samy běhají po klávesnici, já jen málokdy ovlivňuji příběh nějakou určitou dějovou linií. Slova se sama spojují, hledají pro sebe tu nejlépe schůdnou cestu.
Nevím, jak jinak to popsat.

Možná všechny ty příběhy vycházejí z temné části mého já. Možná pramení ze smutku, potlačované lítosti...
Opravdu netuším, co je příčinou. I mne samotnou občas mrzí, že své miláčky zabíjím, že jim ubližuju.


Nezměním způsob svého psaní.
Možná některé zaráží, že devatenáctiletá holka píše něco takového.
Však i moje mamka se už zarazila, když se jí do rukou dostata povídka Hranice mezi životem a smrtí. Musela jsem jí ukázat zápěstí, že jsem opravdu nic takového neudělala. Věřte mi... chtěla jsem. A kolikrát... vždycky se ale objevil někdo, kdo mne zarazil. Kvůli komu jsem to neudělala.

Ani nevím, proč tenhle článek vlastně píšu...
No... nevadí.
Když si ho přečtete, neříkám, že mne nutně pochopíte, své myšlenkové pochody mnohdy nechápu ani já sama...


S láskou,
Vaše Undertaker

Zrcadla v bouři

4. března 2012 v 21:51 | Undertaker
Vyděšeně vykřikl. Ničeho se nebál více, než bouřky. Jeho strach nyní násobilo ještě to, že byl sám v prastarém domě, na místě, které neznal.
Nevěděl, jak se tam dostal, nebo kdy. Věděl jen, že musí pryč.

Co nejvíc schoulený ve stínech utíkal chodbou. Při každém zablesknutí se jeho oči rozšířily hrůzou, ale aspoň mu osvětlovaly cestu. Když se ozvalo hřmění, zacpal si uši, většinou strachy vykřikl. Strachy se třásl, po tvářích mu stékaly slzy.
Nikdy nebyl hrdina, věděl to. Ale taky nikomu nic neudělal. Nechápal, proč je tady...

Doběhl ke schodišti. Bylo ztrouchnivělé, jen když stoupl na první schod, musel se stáhnout, protože se pod ním rozsypal. Polkl a otočil se zpátky do chodby. Jiná cesta tu nebyla... musel to zkusit. Musel sejít po těchto schodech. Prsty přejel po stěně vedle sebe a otřásl se odporem. Na konečcích se mu zachytily pavučiny. Párkrát se trhaně nadechl, než se zadíval ze schodů a opatrně se po nich vydal. Musel dolů. Musel pryč! Rychle!

Absolutně netušil, co ho pohánělo, nutilo odsud utéct. Jen věděl, že to snad ani zjistit nechce.
Sešel jeden, dva schody. Malinko se mu ulevilo, schody ho unesly. Sešel do poloviny schodiště, kde se jeho noha probořila. Vyjekl bolestí. Do nohy se mu zařízly zubaté trámy, hřeby. Podíval se na svou nohu. Pokusil se ji vytáhnout, byl schopen pouze zalapat po dechu. Při tomto pohybu se trámy pohly a uvěznily tak jeho nohu ve velmi bolestivém sevření. Nedokázal racionálně uvažovat. Byl vyděšený, zraněný... a v bezvýchodné situaci. Aspoň tak mu to přišlo.
Najednou... venku se zablesklo, schodiště ozářilo jasné světlo. Při pohledu před sebe zaječel. Zachytil se zchátralého zábradlí a druhou nohou kopl do schodu. Ten se rozsypal, zatímco on seskočil zdravou nohou na nižší schod. Nedocházelo mu, jak se to podařilo. Ani fakt, že tento schod se pod ním neprobořil.

Dobelhal se ze schodiště, každý krok jej nesmírně bolel.
Přesto se nezastavoval, aby se byť jen na vteřinku podíval na svá zranění. Prostě chtěl pryč. Za jakoukoli cenu.

Před ním byly dveře. Jediné na celém poschodí. Otevřel je v domění, že se jimi dostane blíž k východu. Ovšem... ocitl se v pasti.
Jakmile vešel do dveří, ocitl se v temné chodbě. Nikde žádné světlo. Navíc, což bylo nejhorší, dveře, jimiž prošel, se s hlasitým vrzáním zavřely taky.
Prudce se otočil, dlaněmi šátral po dveřích v marné snaze najít nějakou kliku.
Zarazilo jej, jaký povrch dveře mají. Polkl. Byl hladký a chladný. Nad ním se ozval hrom, který byl jen o pár sekund později následován bleskem.

Místnost se najednou rozzářila jasným světlem. Chlapec jen vyděšeně zalapal po dechu a nevěřícně kroutil hlavou. Všude kolem něj byla zrcadla. Spousty, spousty zrcadel sahajících od stropu k podlaze. Tvořily úděsný labyrint a on najednou pochopil...
Pochopil, že odsud se nedostane. Rozhodně ne živý...

Bolestně zaúpěl. Bylo mu zima. Plakal, objímal se pažemi ve snaze se alespoň drobátko zahřát. Znovu se zablesklo. Díval se na svou vyděšenou tvář snad ve všech úhlech, ve staticících odrazech.
Jeho výkřik se nesl celým prostorem.

Ovanul jej chlad. Děsivý snad více, než místo samo. Snad právě toto ho donutilo k pohybu. Jak nejrychleji mohl, belhal se pryč. Nevěděl kudy, ztrácel se v záblescích, v těch spoustách odrazů.
Všude, kam se podíval, viděl své zubožené tělo, svou vyděšenou a špinavou tvář. Splihlé blonďaté vlasy přilepené na jeho obličeji.

Pak v odraze spatřil ještě něco jiného. Jeho tělo ztuhlo, znovu pocítil ten chlad. Ten pocit, jako by jej něco sžíralo zaživa. A pak to ucítil. Nasládlý, přesto nakyslý, pach hniloby, rozkládajícího se masa. Zděšeně se otočil a spatřil děsivou postavu bez tváře. Postřehl jen ty jantarové oči a ústa plná ostrých zubů a nažloutlých slin.
Jeho vnitřosti se stáhly hrůzou, vlasy se mu na zátylku zježily.
Teď aspoň věděl, před čím utíká...

Dal se na úprk, který mu znemožňovala poraněná noha. Narážel do zrcadel. Přízrak se objevoval a zase mizel. Někdy byl blíže, jindy dál.
Už se ani neotáčel. Prostě běžel, cestu mu zamlžovala clona slz.

Zastavil ho až prudký náraz. Zamrkal a zadíval se před sebe. Díval se do zradla. Kamkoli se podíval, byla zrcadla. Byl v pasti... V jednom ze zrcadel spatřil ten děsivý stín.
Zablesklo se, vzápětí se ozvalo děsivé zahřmění. Otřáslo snad celým domem.
Chlapec se prudce otočil, postava se k němu přibližovala. Slyšel její smích... Natahovala k němu ruku.

Zmohl se jen na nefalšovaný výkřik hrůzy. Nesl se celým obrovským sídlem, byl však umlčen dalším dunivým zahřměním.


Druhého dne ráno v parku objevili zmrzačené, rozdrásané tělo mladého chlapce.
Jeho výraz mluvil o čírém zděšení, snad jako by chtěl vypovídat o hrůzách, jež jej potkaly. Z koutku úst mu vytékal teňoulinký pramínek krve.
Jeho dlaň byla pevně sevřena, svíral v ní střep ze zrcadla. Na něm bylo vyryto: "Nebyl poslední..."

Forbidden love 8.

4. března 2012 v 2:28 | Undertaker |  Forbidden love
Aby se neřeklo! xD Povedlo se mi napsat další díl Forbidden love, o který se s vámi chci podělit. ^_^
V minulém díle se o vztahu Billa a Strifyho dozvěděl Tom a měl se Strifym schůzku v kavárně. Strify se rozhodl udělat další krok!
Tak: užijte si kapitolu.


Strify se zhluboka nadechl a vytočil na Billově telefonu své číslo. Věděl, že Kiro má ten telefon pořád někde u sebe.

"Prosím?"
"Ahoj, Kiro. Hele, mám na tebe prosbu."
"No? Jsem jedno ucho." Strify se usmál, ale bylo mu těžko.
"Můžeš… obvolat všechny, že se koná mimořádná schůzka?"
Kira to trochu zarazilo. Strifyho tón se mu moc nepozdával. Znal ho dost dlouho na to, aby věděl, že je někde chyba.