Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Leden 2012

Foolish dream

22. ledna 2012 v 23:15 | Undertaker
Ze sluchátek se linuly tiché tóny skladby Requiem for a dream, mladíkovi po tvářích stékaly slzy. Kdo se na něj podíval, nevěřil by tomu, že se ještě před pár hodinami smál. Fialové vlasy mu spadají do tváře, černě orámované oči se v tento moment rozpíjejí.
Opřený o chladnou tabulku skla v zadní části autobusu sledoval okolní temnou krajinu a přemýšlel, jak vůbec kdy mohl být šťastný. Ano, byl šťastný. Kdysi.
V dobách, kdy ještě měl jeho.
Přivřel oči, na jeho rtech se objevil lehounký úsměv. Jen nepatrné zakřivení.
Proč se musel zamilovat? Do jeho hlasu, který mohl poslouchat. Do dlaní, které jej hladily. Do těla, kterého se mohl dotýkat. Do vlasů, jimiž projížděly jeho prsty… Byly sice už zničené častým barvením, přesto je miloval. Celého jej miloval…
Pozvedl ruku a otřel si mokré tváře. Nevšímal si lidí kolem sebe, byl zaměřen pouze na své vzpomínky. Na okamžiky, kdy byl doopravdy šťastný.
Co se pokazilo? Kde byla chyba? Co udělal špatně, že ho teď nenávidí.
Cesta utíkala hodně pomalu. Na to, že obyčejně v autobuse seděl půl hodiny a přišlo mu to jako deset minut… Dnes mu ta cesta připadala snad nekonečná. Jestli to bylo kvůli tomu, že mu bylo špatně, nebo kvůli těm hloupým vzpomínkám… to netušil. A snad ani nechtěl znát pravdu.
Konečná stanice. Dopnul bundu, popadl batoh a ploužil se z autobusu. Venku padal sníh. Bohužel ani ten mu na náladě nepřidal. Více se zachumlal do bundy a šel na další zastávku. Čekala jej další cesta. Tolik to nesnášel. Ty okamžiky, kdy nemohl dělat nic jiného, než přemýšlet…
Už odpoledne to stálo za houby.
K obědu dostal talíř s nějakou fitness rýží. Vypadalo to sice divně, ale chutnalo to dobře. Aspoň on to měl rád. Jenže… když si sedl a podíval se do talíře, stáhl se mu žaludek. Vzpomněl si, jak nad tím seděli spolu. Blonďák v talíři nějakou pálivou omáčku a strašně si stěžoval, že ho pálí pusa.
Ta vzpomínka byla sice pěkná, ale strašně bolela.
Snažil se zaměstnat čímkoli do školy, ale nic jeho mysl nedokázalo dostatečně rozptýlit. Nic jeho pozornost neupoutalo natolik, aby zapomněl. Aby se nesoustředil na vzpomínky…
Zabořil ruce hlouběji do kapes, přešlapoval, aby se trochu zahřál. Bylo mu zima, sněhové vločky se mu usazovaly na fialových vlasech. Slzy mu přimrzaly na tvářích, ale on to nevnímal. Rozhlížel se kolem, než vytáhl sluchátko a zeslabil svou mp3. Přicházela jeho spolužačka a kamarádka. Snad by ho mohla přivést aspoň ona na jiné myšlenky.
Jenže… ani její přítomnost mu moc nepomáhala. Většinou mluvila o věcech, kterým sám moc dobře nerozuměl, takže jeho mysl lítala někde úplně jinde. Bohužel tím směrem, kterým by se on raději nevydával.
Přijel autobus. Nastoupil a sedl si úplně dozadu. Bylo mu zle. Věci si složili na sedadlech před nimi, on si poskládal bundu a složil na ni hlavu. Zavřel oči odhodlán zapomenout. Kodrcání motorového vozidla jej ukolébávalo ke spánku, k tomu hlas Romea, zpívající píseň Black rose.
Před očima měl stále jeho tvář. Usměvavou, zachmuřenou… i spící. Stále si jej pamatoval. Některé detaily již vybledly, ale ne všechny.
Stále si pamatoval slova. Nejvíc měl v duši zapsána ta poslední. Ta, která nejvíc bolela, ubližovala…
Proč stále doufal, že se vrátí, že mu odpustí? Že si o tom promluví… Že všechno bude v pořádku a budou aspoň přáteli.
Jenže racionální část jeho já věděla, že i kdyby uznal chybu… kdyby OBA uznali chybu… on by to nepřiznal. A fialovovlasý mladík se bál mu ozvat, prosit o odpuštění a snad… poprosit o možnost vysvětlení.
Jenže… věřil by mu? Ne… nejspíš ne. Proč by měl věřit někomu, kdo ho zradil? Kdo ho… pomlouval a ponižoval?
Ano… proč?
Chlapci po tváři steklo dalších několik slz. Nevěřil by mu ani slovo, i kdyby bylo myšleno upřímně a přímo od srdce.
Jedinou jeho nadějí bylo věřit lži. Snad právě toto byla jediná jeho útěcha, která ho držela nad vodou, nutila ho dál žít. Doufat, že se jednoho dne smíří.
Ano… tohle byl jeho sen. A kvůli němu… hodlal dál žít.

Výplod, jako návrh na práci k talentovým zkouškám

11. ledna 2012 v 19:51 | Undertaker
Provizorním názvem by mohlo být: Hranice mezi životem a smrtí.

Možná někteří z Vás ví, že bych se chtěla hlásit na Literární akademii v Praze, obor tvůrčí psaní. A jelikož se přijímací řízení skládá jak z testu z angličtiny, češtiny, tak hlavně z talentových zkoušek, které mají 2 části. Jednu povídku mám zaslat s přihláškou, druhou budu psát až na místě v den přijímacích zkoušek.
Tak tady dávám jednu, o které doopravdy uvažuji a asi je řadím mezi jedny z těch LEPŠÍCH.

Možnost přečíst pod perexem