Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Time for miracles 1/2

18. listopadu 2011 v 17:06 | Undertaker

Co si přát jiného, než moct klidně ležet a odpočívat? Jen mít zavřené oči, poslouchat muziku a nad ničím nepřemýšlet. Jenže to dost dobře nejde, když poslouchám zrovna tohle. Moje mp3 byla plná jeho písniček a mně se vybavovaly jeho šedé oči obtažené černou tužkou.

S povzdechem otevřu oči a zadívám se na bílý strop, na kterém se odráží fialová barva mých zdí. Natočím hlavu stranou a povzdechnu si. I z protější zdi se na mne dívaly jeho oči. Tiše zaúpím. Asi se z toho zblázním.
Promnu si tváře a nespokojeně mručím. Přetočím se na břicho a zabořím tvář do polštáře. Nechci myslet na to, jaké pocity ve mně ten muž vyvolává. Hlavně, když vím, že přijede do Prahy a já ho neuvidím, i když tu bydlím. Nemám peníze na vstupenku a naši mi ji odmítají koupit.
Hlavně, že se stále ptají, co chci k narozeninám. Ovšem, když řeknu, že bych chtěl vstupenku na jeho koncert… narazím na ledovou zeď a odpověď: "V žádném případě. Něco jiného?" Vždycky jsem jen zakroutil hlavou a odešel. Nic jiného nechci, než ho jednou jedinkrát v životě vidět.


Když jsem se ráno připojoval na facebook, všichni ve skupině se bavili o tom koncertu. Hodně lidí tam půjde, přijedou i z jiných částí republiky, jen aby ho viděli. A já, který bydlím ve městě konání tam nepůjdu.
Přál bych si ho vidět. Jednu jedinou věc… vstupenku na koncert. Víc opravdu nechci. Žádnou drahou elektroniku, značkové oblečení… Prostě jen ten zážitek, opravdu to zůstane jen mým snem a zbožným přáním? Nejspíše ano…

Zvláštní… naši se mě už dlouho nezeptali. Jen postupně sleduji dění na facebooku. A už se objevila zpráva, která mě zarmoutila snad víc než cokoli.
"Koncert je beznadějně vyprodaný."
Svěsím ramena a zadívám se na plakát, visící nad mým psacím stolem. "Takže mi nezbývá zase nic jiného, než se spokojit s youtube a plakáty."

Pomalu se blížily moje narozeniny, ale moc jsem se netěšil. Jo, zase budu o rok starší. Měl bych být rád, vždyť přece půjdu s klukama večer do baru pít. Ale netěším se.
Nechci se tím moc zaobírat, tak vytáhnu svoji elektrickou kytaru. Chci si trochu zahrát, procvičit prsty.
Začnu hrát. Chvíli jen vydrnkávám jednoduché melodie, než se pustím do něčeho rychlejšího. Usmívám se, jinak to snad ani nejde. Kdyby tu byla kamarádka, začala by tu snad i zpívat. Dál pokračuji v hraní, takže zcela přeslechnu vyzvánění svého mobilu.
Když jsem kytaru asi po dvou hodinách odložil, myslel jsem, že mi asi upadnou ruce. Dlouho jsem nehrál a šlo to poznat. Ze stolu jsem vzal telefon a nechápavě jsem zamrkal na nepřijatý hovor.

Vytočím číslo a čekám.
"Kdes byl, že svý matce nezvedáš telefon?" Uculím se.
"Promiň, mami. Vytáhl jsem kytaru, tak jsem to asi přeslechl." Odfrknutí. "Tys neslyšel zpěv svýho idola jen kvůli kytary? Nechápu… Ty, který ten mobil slyšíš i z kuchyně, kde hraje rádio…" Rozesměju se. "No… stane se. Cos potřebovala?"
"V podstatě nic zajímavého. Jen to, že zítra oslavujeme tvoje narozeniny a s tátou jsme zamluvili místo v jedné… restauraci. Myslím, že by se ti mohla líbit. Každopádně, budeš tam muset dojít, s tátou pojedeme rovnou z práce." Povzdechnu si. "No, tak dobře." Rozesmála se. "Jo, zlato, hlavně se obleč nějak slušně." "Rozkaz."
Zavěsil jsem a jen s úsměvem kroutil hlavou. Moje máma se někdy chová hodně podivně. Ale stejně ji mám nejraději na celém světě a nikdy bych neměnil. Jen jsem s ní moc času netrávil. Pořád byli oba v práci.

Druhý den jsem dopoledne prospal. Mamka mi jenom večer řekla v kolik kde mám být, takže jsem si tomu přizpůsobil svůj rozvrh.
Klidně jsem vylezl z postele, do mp3 jsem napojil bedničky, abych nemusel zapínat nic jiného. Za zvuků písní jsem se oblékl- zeleno-černé tričko, černé kalhoty. Přemístil jsem se do koupelny. Umýt, namalovat, učesat.
Černá tužka, kterou jsem vystínoval celé oční víčko, pak jsem jen vnější okraj té černé orámoval zelenými stíny. Trochu jsem zvýraznil řasy černou řasenkou. Vyžehlil jsem si vlasy, nastylizoval je a přelakoval.
Jen jsem si vzal svoji krátkou koženou bundu, tašku přes rameno. Nazul jsem boty, zamkl byt a pospíchal na tramvaj. Trochu jsem nestíhal.
Měl jsem štěstí, že mi neujela. Nastoupil jsem a jen vyčkával, než zastaví na stanici, kterou jsem potřeboval.
Vystoupím a podle mamčiných instrukcí jsem došel do oné restaurace.

Zvenku nevypadala nic moc, ale uvnitř to bylo moc pěkné. Hlavně mě velice zaujaly kožené sedačky. Nikdy jsem nic takového v restauraci neviděl, maximálně tak v nějakých klubech. Ale vypadalo to dobře. Moderní, ostré hrany, veškerý nábytek černý. A nad oddělenými stoly neonová světla.
Trochu bezradně jsem hledal své rodiče, ale pak jsem si jich všiml u jednoho stolu, nasvíceného růžovým neonem. Úlevně vydechnu a rozejdu se k nim. Sednu si vedle mamky.

Naši to měli vymyšlené perfektně. Jídlo zařízené. A navíc bylo tak dobře udělané, že jsem se olizoval pomalu až za ušima. Tak dobrý to bylo.
A pak mě naši překvapili. Táta ke mně přisunul podlouhlý balíček. Pozvedl obočí a čekal. Přitáhl jsem si ho k sobě. Byl… lehký a strašně ohebný. Moc jsem tomu nedůvěřoval, ale otevřel jsem ho. A málem mi vypadly oči z důlků.
"T-to je… Já tomu nevěřím…" Prohlídl jsem si oba rodiče, uculovali se.
"Vy jste…" Mamka pokrčila rameny. "Bylo mi jasný, že si s tím nedáš pokoj. Tak jsme ti ho koupili." Zářivě se usměju. "Já… děkuju. Ani nevím, jak bych… vám poděkoval."
Táta se rozesmál. "Hlavně si ten večer užij. A to mi připomíná, mluvil jsi i o nějakých lidech, co tam budou."
Přikývnu. "Jo, parta ze srazů." "Tak si s nima užij večer. No… a nemusíš se na noc vracet, pokud budeš mít jinou zábavu." Jen vykulím oči. "T-to jako fakt?" Oba svorně přikývli. Ani jsem tomu nemohl pořádně uvěřit. Ovšem… tohle byly ty nejlepší narozeniny.

Večer jsem šel zapít další rok svého života s pár přáteli do jednoho klubu. Neopil jsem se, jak jsem měl prvně v plánu, domů jsem chtěl dojít střízlivý. Teda… přinejmenším aspoň trochu při smyslech.
"Tak co jsi dostal?" Blaženě se pousměju. "Lístek na Lamberta." Vyvalili oči. "To jako fakt?" Přikývnu.
"To je hustý! Vždyť byl vyprodaný!" Zazubím se. "No, asi ho koupili dřív." "Hey, tak to ti přeju. Kurňa, ty uvidíž live chlapa, po kterým totálně šílíš!"
Sklopím pohled ke skleničce. "Jo… to jo." Filip si sedl vedle mě a položil mi hlavu na rameno. "Kdyby ti nabídl, že se s tebou vyspí… šel bys s ním?" Ztuhnu a zvednu pohled. Všichni si mě prohlížejí a čekají, co řeknu. V mý tváři se jen objeví ruměnec. "No… já nevím. Možná?"
Filip se rozesmál a plácl mě po zádech. "No taaaak, nekecej. Určitě bys šel." "Ježiš, proč se mě ptáš, když mě tak dobře znáš?" Rozesměju se a opřu se o opěradlo, sklenku s drinkem v ruce. "Jo. Kdyby mi nabídnul, tak bych s ním šel." Napiju se, jen sleduju jejich pohledy.
"Teda chlape… ty se nezdáš." Pokrčím rameny.
O chvíli později se Filip odpojí od skupinky. Davem se prodral k Dj-pultu. Chvíli se bavil s klukem, který se dneska staral o hudební zázemí. Sledovali jsme ho. Filip byl sice na holky, ale svůj šarm využíval kdykoli, kdekoli a na kohokoli. Jen jsme zpozorovali jeho zdvižené palce a široký úsměv na tváři.

"Dáme jednu na přání. S věnováním pro Briana. Chlape, pěkný narozky a rozbal to!" Protočil jsem oči, jinak to snad ani nešlo. To se už Filip prodral zase k nám. Když se ozvaly první tóny "If I had you," málem mě trefil šlak. Kluci mě vytáhli ze sedačky a dotáhli mě na parket. Věděli, že tuhle písničku jsem měl vždycky rád. A proč jim kazit radost? Jo, dnešní večer si užiju. A ten koncert taky. Na plný pecky!

Následujících několik dní jsme se na facebooku domlouvali, kdy se sejdeme, jak se poznáme a tak. Byla to zábava. Zrovna tohle jsem si hodně užíval. Snad kvůli tomu, že mě tím provázela sladká euforie z toho, že uvidím muže, který je mou ikonou.

Blížil se den koncertu. Tak jsem se těšil, že jsem se nedokázal pořádně na nic soustředit. Naši se mi jenom smáli, že prý jsem zamilovaný blázínek. Protáčel jsem oči, ale stejně jsem se smál s nimi. Kdyby jen věděli, jakou pravdu mají.
Kdyby nakonec něco řachlo a já na ten koncert nemohl, asi bych se dlouho vzpamatovával.

Zbýval poslední den. Jeden den do největší akce roku. Do koncertu Adama Lamberta. Chtěl jsem se hodně věnovat svému zevnějšku, abych na zítra vypadal co nejlíp. Čekala mě návštěva kadeřníka, pak jsem se měl sejít s jednou holkou, co půjde na koncert se mnou.
Hodil jsem na sebe černé kalhoty, tmavě modré tričko, koženou bundu, tašku a vyklusal jsem ven. Chci se projít a kadeřnictví není moc daleko.

Pověsil jsem bundu na věšák a usmál se na blondýnku za pultem.
"Briane! No ne, náš krásný mladík ze San Franciska." Usměju se. "Ahoj, Týno. Vezmeš si mě do parády?" Rozesmála se a zabodla svůj gelový nehet do knihy a uculila se. "Samozřejmě. Posaď se tu za mnou."
Sednu si a svěřím se jejím šikovným ručkám. "Tak, co to dneska bude?" Pokrčím rameny. "Zlato, nechám to na tobě." "Na ten zítřejší koncert?" Přikývnu. "Hm. Nech mě chvíli přemýšlet. Tohle bych trochu zkrátila, možná nabarvila nějaké pramínky, co myslíš?" Přikývnu. "No, fajn. Ty jsi tu odborník." Zasměje se a párkrát naprázdno zastříhá nůžkami, než se vrhne na zkrácení mých vlasů. O moc kratší to nebylo, ale znatelně líp se to bude tupírovat. Zas budu mít obrovskou hlavu. To už tu dlouho nebylo. Sestříhala mi i ofinu do nějakého přijatelného tvaru. A pak přišlo barvení. Teda… spíš odbarvování. Rozhodla se mi v ofině udělat blond pramínky. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat.

Povídali jsme si. Školu, kluky, její práci… Nadšeně mi líčila, jak jednou dostala nabídku česat Helenu Vondráčkovou. Prý si to strašně užívala. Ani se jí nedivím, k celebritám se dostane strašně málo lidí.
Umyla mi vlasy, vysušila, vyfoukala a učesala. Při pohledu do zrcadla mi málem vypadly oči.
"Hele… Jsem to fakt já?" Ona se začne smát. "Samozřejmě, hlupáčku. A zítra zazáříš. V podstatě, na jakékoli akci."

Sklonila se ke mně. "Po tom koncertě chce jít Adam s týmem do klubu se trochu… odvázat." Prudce se na ni otočím. "Odkud to víš?" Potutelně se usměje. "Profesní tajemství. A půjde do tvýho oblíbenýho klubu." Usměje se a pohladí mě po tváři. "Zazáříš. Tomu věřím. Hlavně s těmahle vlasama. A když to doladíš těma svýma začerněnýma očima… Budeš pomalu krásnější než sám velký Lambert." Povzbudivě se usměje, zamete moje vlasy a uklidí. Pak se přemístí za pult a já k ní. Z tašky začnu lovit peněženku, abych dorovnal účet. Zaplatím, poděkuju za nápad na to, kde strávit zítřejší noc a odporoučím se na místo srazu s onou slečnou.

Sedím pod koněm na Václaváku a čekám. Znovu zkontroluju čas, a rozhlédnu se kolem. Kousek ode mě postává holka. Dlouhý černý vlasy, který si pořád shrnovala za ucho. Trochu bezradně se rozhlížela. V druhé ruce držela nějaký papír.
Zvednu se a dojdu k ní. "Ahoj." Otočí se na mě a pousměje se. "Um… ahoj."
Zaměřím se na ten papír. No jo… Glamsis. Usměju se. "Myslím, že asi čekáš na mě. Brian." Na chvíli se zarazila, než jí zajiskřily oči. "Ahoj. Nina. Páni… nenapadlo mě, že to tu bude tak… obrovský!" Zasměju se.
"Praha je obrovská. I Lambert by se nám tu ztratil během několika minut." Taky se zasmála. "Fakt?" Přikývnu. "Když jsem se tu nastěhoval… taky jsem tu bloudil. Kolikrát mě musela policie odvézt domů, protože jsem se nějakým záhadným způsobem ocitl někde na druhém konci města."
Prohlížel jsem si ji. Byla trochu nesmělá. A asi jí bylo chladno. Dneska se počasí moc nevyvedlo. "Nezajdem na kafe?" Nadšeně přikývla a já jí galantně nabídl rámě. Zachichotala se, přijala a spolu jsme vyšli. Táhl jsem ji do nejbližší Starbucks. Na jejich kávu jsem byl vysazený a nevadilo mi si za ni zaplatit. Vystáli jsme si frontu, počkali si na své kelímky, než jsme vypadli a pomalu procházeli Václavské náměstí.

Vždycky jsem rád poznával nové a zajímavé lidi. A zrovna ona byla z těch, co přijeli přes půlku republiky. Strašně se těšila. Občas jsme zničehonic oba zastavili, otočili se na sebe a začali pištět. No, vypadali jsme minimálně jako z Jedličkova ústavu, ale mě to bylo tak jedno.
"Máš dost netradiční jméno." Usměju se. "No jo. Nejsem odsud." Pozvedla obočí a prohlížela si mě. "Tak odkud?"
"No, přestěhovali jsme se ze San Franciska." Vyvalila oči a hvízdla. "Wow." Usměju se. "Jo. Wow."

Sedli jsme si pak v nějaký cukrárně, kde jsme začali probírat Adama. Líbilo se mi, bavit se s někým, kdo sdílí to stejné nadšení jako já.
Odpoledne s ní skončilo rychle. Domluvili jsme se, kde se zítra sejdeme se zbytkem lidí ze skupiny a rozloučili jsme se. Cítil jsem se tak strašně dobře… a nemohl se dočkat zítřka.
Doma jsem skoro nemohl usnout, jak jsem se na zítřek těšil.

Opravdu jsem nemohl ani dospat. Už od osmi od rána jsem pobíhal po bytě a nemohl se dočkat. Ve dvě jsem se měl sejít s ostatními a dojít s nimi k hale. Boha, jak já se těšil.
O půl druhé jsem vystřelil z baráku jako namydlený blesk a pospíchal na místo setkání. Nina tam už stála, s tou svou cedulkou. Dojdu k ní, postavím se vedle a do ruky vezmu kraj cedulky, takže ji držíme mezi sebou.
"Ahoj, Briane." "Čau, Nino."

Brzo se k nám přidávali další a další, takže naše skupina se rozrůstala. Když jsme byli už konečně všichni, vydali jsme se k hale. Celou cestu jsme klábosili já si už nepřipadal jako takový exot.
Nedokázali jsme se přestat smát, když jsme čekali, až nás pustí. Už tak se mi klepala kolena a cítil jsem takový zvláštní pocit v žaludku. Byl jsem… nervózní, ale zároveň jsem cítil absolutní nadšení. Měli jsme ještě tolik času, než to všechno mělo začít, ale my tam stáli. Co by člověk neudělal kvůli dobrým místům…

Ani si už pořádně nevybavuju, jak jsme se prodrali do haly. Všude bylo tolik lidí… Nebyli jsme úplně v první lajně, ale nevadilo mi to. Jestli měla Týna pravdu, tak večer bych mohl mít štěstí. I když to znělo velice nepravděpodobně, v hloubi duše jsem věřil na zázraky. Its time for miracles.
Čekali jsme. Tak dlouho… můj sen se co nevidět splní.

Téměř se mi zastavilo srdce, když se na podiu objevil ON. Chvíli jsem stál jako opařený a bych schopen jen sledovat tu dokonalost. A když ona dokonalost otevřela svá ústa… šly na mě mdloby.
Jestli jsem si myslel, že musí být úžasné ho slyšet na živo… Mýlil jsem se. Je to ještě mnohem lepší.
Nechal jsem se strhnout davem. Myšlenky jsem si mohl nechat pro sebe, ale ty emoce, to nadšení… to jsem si pro sebe nechat nemohl. Oplýval tím celý sál. Ta energie a elán… to všechno tvořilo atmosféru, o které jsem dříve jenom snil…

Koncert jsem si užíval plnými doušky. Nina se mě chytala za paži vždy, když se Adam nebezpečně přiblížil k Tommymu. A nezadržitelně pištěla, když se s ním začal líbat. Jo, brutálně jsem si přál být na jeho místě, aby Adam líbal mě…

Nechtěl jsem, aby to kdy skončilo. Ale vše má svůj počátek i konec. Poslední rozloučení… a my měli vypadnout.
Čekalo se na autogramy, fotky… Lidí tam byla spousta, ale naše skupinka mě ani nemusela moc přemlouvat k tomu, abych tam s nimi stál a čekal.
Dostal jsem do rukou foťák a všichni jsme se s ním postupně vyfotili. Zblízka vypadal ještě lépe. Teplo a vůně jeho těla… Byl jsem nadšený. Hlavně když se na nás všechny usmíval a prohodili jsme i pár vět. Ale opravdu jen minimum, co se dalo. Poděkovali jsme a já jim navrhl, abychom šli ještě do klubu. Někteří odmítli, že musí stihnout vlak. Ale většina souhlasila, tak jsem nás odvedl do svého oblíbeného klubu.
Nebylo nás už tolik, takže jsme zabrali box v rohu. Schválně jsem vybíral strategické místo, odkud jsem měl dobrý výhled na dveře a bar. Objednali jsme si a jen jsme popíjeli. Bavili jsme se o koncertě. Vzájemně jsi si vyměňovali dojmy, pocity, zážitky z celé akce.
Zrovna jsme se něčemu smáli, když se otevřely dveře a v nich se objevil on, s kapelou, týmem… Posedali si do různých boxů. Zarazil jsem se, když jsem si všiml blondýnky v centru dění.
"Týna?"
Dívka se otočila, rozhlížela se. Zamával jsem jí a ona mi jen pokynula. Tak proto věděla, kde Adam bude.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Wickey Wickey | Web | 30. listopadu 2011 v 7:37 | Reagovat

Ta povídka se mi hrozně líbí! Máš talent a moc mě zajímá pokračování! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama