Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Try to believe 6.

28. října 2011 v 4:30 | Undertaker |  Believe me...
Ráno bylo katastrofální. Co jsem se probudil, děsně mě bolela hlava a žaludek jsem měl jako na vodě. Jediné, co mi trochu spravilo náladu byla osoba, ležící vedle mě. Jeho světlé vlasy poházené volně na mém polštáři. Jeho nádherně klidná tvář. Pousměju se a opatrně vylezu z postele. Musím se chytit za hlavu. Je to, jako by mi ji někdo zevnitř chtěl rozmlátit kladivem. Opravdu nepříjemný pocit. Hlavně, když se do toho při chůzi ještě ozval snad celý orchestr zvonečků. Byl jsem rád, že jsem došel na záchod.



Rychlá ranní sprcha a cítil jsem se o něco málo líp. Zabalil jsem se do jednoho z županů a doťapkal jsem do kuchyně. Tam seděla máma s novinami. Jen jsem ucítil kávu, sbíhaly se mi sliny.

"V kolik jsi přišel domů?" Polknu. Tak tohle nebylo zrovna přívětivé… "No… asi kolem půl páté. Nevím přesně."
"Tak nevíš přesně." Odložila noviny a zadívala se na mě přísným pohledem. "Přijdeš si v noci bůh ví kdy, nacucanej jak slíva a ani se nenamáháš matce napsat, že přijdeš pozdě? Mám sto chutí ti dát domácí vězení a zabavit ti kapesný."
"P-promiň. Byl jsem s Ronem, nevěděl jsem, kdy se vrátíme. A pak… byli jsme v klubu, tancovat. No… trochu jsme to přepískli s alkoholem."
Podíval jsem se na mámu. Vůbec nevypadala naštvaně, spíš pobaveně. "Sedni si. Udělám ti kafe a dám ti prášek od bolesti. Probuzení z kocoviny není nejpříjemnější věc." Spiklenecky na mě mrkla. Zvedla se a opravdu. Na stůl postavila dvě kávy, dvě sklenky s vodou a dva prášky. Zamrkal jsem. "No pro Rona. Vím, že tu spal."

Brzy se i jeho střapatá hlava objevila v kuchyni.
"Dobré ráno." Sedl si vedle mě. Dostali jsme piškoty, abychom netrpěli hlady. Oba jsme byli jako přejetí parním válcem. Pocuchaní, unavení, ale spokojení.
Ukázal jsem mu, kam do sprchy. Zapůjčení osušky a možnost použít jakýkoli fén. Měli jsme asi tři. Já se mezitím v klidu oblékl. Dneska jsem úplně grogy. Budu rád, když po mě nikdo nebude nic chtít. Po tom, co jsme dělali v noci jsem rád, že vůbec funguju. Bolí mě nohy, nemluvě o rukou z toho, jak jsem byl u té tyče.
Zaseknu se. U tyče. Já. V baru, plném cizích lidí. Plesknu se dlaní do čela a zaúpím. "Ježíši! Co jsem to dělal…"

"Spoustu věcí, můj drahý." Otočil jsem se a on stál ve dveřích. Na rtech ten přidrzlý úsměv.
Zmučeně jsem si sedl na postel. Došel ke mně, sedl si vedle a vzal mě kolem ramen.
"Dami, slušelo ti to. Včera jsi byl naprosto fantastický. Víš kolik lidí mi tě tam závidělo?" zašeptal mi o ucha. Zrůžověl jsem ve tvářích a pousmál jsem se. "Vážně?" S úsměvem přikývl. Jen jsem se o něj opřel. Jeho přítomnost pro mne byla povzbuzením.
Prohraboval se mými vlasy, to mne uklidňovalo.

"Kdy musíš domů?" Smích.
"Říkal jsem ti, že naši nejsou doma. Takže… jsem v podstatě svobodnej. Na nějaký čas." Jen zapředu. "Takže… tu můžeš ještě chvíli zůstat?" Natočím tvář a zadívám se na něj. Sklonil se, jeho rty byly tak blízko. "Jak dlouho budeš chtít, Damísku."
Naše rty se spojily. Unikl mi přidušený vzdech, pozvedl jsem ruce, jednou jsem se o něj zapřel, druhou jsem položil na jeho týl a držel si ho tak u sebe. Naše jazyky se vzájemně proplétaly, než mě začal přetlačovat. Již brzy mi začal prozkoumávat ústa. Přivřel jsem oči, bylo to tak intenzivní. Nechtěl jsem, aby to skončilo.

Naše rty se oddělily, mezi nimi se však táhl provázek z našich slin. Znovu se přiblížil více mým rtům a olízl je. Tiše jsem zasténal.
"Co bys řekl na to, kdybys šel se mnou k nám a zůstal přes noc, možná přes dvě? Nebo tři?" Usměju se a přikývnu. "Šel bych rád. Počkej, domluvím se s mamkou." Zvedl jsem se a vrátil se do kuchyně.

"Mami? Můžu… na tebe mít prosbu?"
Otočila se na mě, s nožem v ruce. Polknu. "No? Copak bys rád?" Prohrábnu si vlasy a usměju se. "Mohl bych na pár dní být u Rona? Tak… přes dvě tři noci? Prosím. Budu pak ten nejhodnější syn."
Jen odložila nůž a spráskla ruce. "A je to tady." Podívala se na mě a usmála se. "Sbal si věci. Ale jedete až po obědě. Je to jasné? A budeš mi aspoň psát zprávy, že žiješ." Rozesměju se a všechno jí odkývu. Ještě aby ne, když mě pustila.

V pokoji jsem vytáhl batoh a fakt se začal balit. Ron jen hvízdnul. "Páni… takových věcí. Doufám, že tě v tom všem uvidím. Protože už od pohledu to vypadá nádherně. Ovšem… na tobě to musí vypadat ještě líp."
Usměju se a zadívám se do skříně. Přihodím do tašky pár věcí a skříň zavřu. "Nooo, je možnost, že mě v tom uvidíš. V něčem."
Rozvalil se na mé posteli a spokojeně mlasknul. "A teď tě uvidím v čem?" Pozvednu obočí. "Tak teď mě vidíš v tričku. To ti nestačí, Rone?" Mlsně se olíznul. "A to tričko… si nesundáš?"
Zasměju se a chytnu jeho dolní lem. "Hm… že by?" Nadzvedl se na loktech a čekal. Byl jako na trní. Kousek jsem triko povytáhl, takže se mi už odhaloval pupík. Vydechl a jen mě dál toužebně sledoval. A já lem pustil a zahalil tak i to, co šlo vidět.
"Damí… tos mi udělal schválně!" Radostně přikývnu. "Jo jo."
Sednu si k němu na postel a pohladím ho po zádech. "Však si mě ještě užiješ. A nahého mě uvidíš tolikrát, až mě budeš prosit, abych chodil zahalený."
Věděl jsem, že se usmíval, stále zůstával ležet.
"No tak to nehrozí. Tvé krásné tělíčko si nenechám ujít za žádnou cenu."

Leželi jsme vedle sebe. Tak rád jsem byl v jeho přítomnosti. Přitulil jsem se víc k němu. Nechával jsem ho probírat se mými vlasy, aby mne jemně hladil po rameni a boku. Spokojeně jsem přivíral oči, pomalu mne to ukolébávalo k spánku.
"Mládeži, pojďte k obědu."

Přetočil jsem se na záda a nespokojeně zamručel. "Kdybych neměl hlad, tak nikam nejdu." Ron se jenom zasmál. "Ale pojď. Však říkala, že po obědě můžeme ke mně. A tam ti to všechno vynahradím." Zlehka mne políbil. "No… Tak jdeme?" Překulím se z postele a zvesela mu odtančím do kuchyně. Vím, že mne následuje, takže sednu ke stolu. Opravdu si sedl jen chvíli po mě. Mamka se tomu jenom usmívala.
Polévka… a palačinky. No těch bych se mohl užrat. A jak jsem si všiml, Ron je obdobný mlsoun. Na výběr marmeláda, nutella a tvaroh. Meruňková marmeláda, tvaroh a já byl nadšený. Jsem strašně rozmlsaný. A co mám rád, to si neodepřu.
Po obědě jsme dostali ještě kafe, což udělalo radost nám oběma. Seděli jsme, povídali, než jsme se šli doobléct a společně vyrazili na autobus.

Míst k sezení bylo málo, ale nám to nevadilo. Jedno sedadlo bylo volné, tak jsem chtěl nechat Rona, s tím, že já to ustojím. Sedl si, ale mě si stáhl na klín. Oba jsme se smáli, jen lidi na nás hodně divně koukali.
Přistoupila jedna paní, co jsem ji potkával v obchodě. Usmál jsem se na ni a postavil se. Donutil jsem vstát i Rona, jen, aby si mohla sednout. Mile se na mě usmála a poděkovala.

Podíval jsem se na Rona. Vzpomněl jsem si, že se zmiňoval, že jeho rodiče odjíždějí. Ale říkal v pátek, dnes je teprve čtvrtek.
"Rone, neříkal jsi náhodou, že tvoji rodiče odjíždějí v pátek?" Zadíval se na mě, ale pak se rozesmál. "Jo. Jenže se rozhodli jet o něco dřív, že se prý staví ještě u sestřenky. Takže už včera nebyli doma, když jsem odcházel."
Jen přikývnu a zbytek cesty mlčím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzu Zuzu | Web | 29. listopadu 2011 v 21:16 | Reagovat

škoda že nepokračuješ, krásná povídka =)))

2 Karin Karin | 10. května 2012 v 21:46 | Reagovat

Buděš pokračovat? hezky napdané zajímalo by mně jak to skončí.

3 market market | 24. prosince 2015 v 21:20 | Reagovat

Moc pěkná povídka, skvěle se četla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama