Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Let me go

18. září 2011 v 0:53 | Undertaker

Neustále se otáčel. Stále měl strach, že se jej drží pronásledovatelé, i když věděl, že je již setřásl. Ale pořád je cítil za sebou. Ten strach, jejich touhu po kořisti. Potřásl hlavou, až mu mokrá hříva vlála. Nasál do nozder vzduch, stále prosycený vlhkostí. Znepokojeně zafrkal a hrábnul přední nohou do mokré země. Celý se otřásl. Sklonil hlavu a přivřel oči. Byl unavený, tělo ho bolelo. A přesto nemohl odpočívat. Čekal jej ještě notný kus cesty do bezpečí.


Trhnul sebou. Rozhlédl se kolem sebe a oddechl si. Byl rád, že jen usnul na gauči svého spolubydlícího. Chvíli jen přemýšlel, co jej vyrušilo z dřímoty. A brzo na to přišel, když do dveří strčila hlavu vysoká hnědovláska.
"Ahoj." Pousmál se.
"Ahoj, Chloe." Dívka se usmála. "Promiň, Frank tu není?" "Ne. Šel někam pryč."
Dívka odhodila kabát přes křeslo a svalila se na gauč vedle černovlasého chlapce.
"Asi jsem tě vyrušila, co?" Zazubila se na něj. Černovlásek se nervózně usmál. Hnědovláska se natáhla a z břicha vzala blok, do kterého chlapec kreslil. Usmála se, když viděla známý motiv.
"Už zase jednorožec?" Zčervenal a přikývl. "J-jo."
Kreslil je často. A lidem se jeho kresby líbily. Dokázaly by mu zajistit místo na umělecké akademii, ale on o to nestál. Toužil po jediném. A právě své tužby, své vzpomínky, vykresloval na papíře.
"Fascinují mě. Jsou nádherní, ne snad?" Dívka se usmívala a listovala blokem zpátky. Ale pak z celého svazku vypadl jeden obrázek. Vzala ho do ruky a zadívala se na něj.
Byl tak… temný. Chlapec se zarazil a vytrhl jí ho z prstů. Překvapeně se na něj podívala. "Ten je… nádherný."
Zamyslel se a sám se na něj zadíval. Naklonil hlavu mírně na stranu. Tu situaci si pamatoval. Zraněné zvíře, temná obloha, pokroucené stromy… blesky a hustý déšť.
Chloe si ho prohlížela. Frankův spolubydlící ji vždy nějakým záhadným způsobem přitahoval. Nevěděla, čím to je. Zdali jeho jemnými rysy, milým úsměvem nebo nesmělostí. Sám o sobě byl chlapec velice zajímavý. Objevil se odnikud, mladík bez minulosti, beze jména. Bez rodiny.
Pamatovala si to, jako by se to stalo včera. Byli s Frankem stanovat. Toho rána bylo příjemně teplo, ale celý předchozí den pršelo. Zrovna chystala snídani, když se Frank přiřítil s černovlasým chlapcem. Úplně mokrým, špinavým a zmrzlým. Ujali se ho. Chlapec s nimi nakonec zůstal, neměl kam jinam jít.
"Time?" Chlapec se na ni podíval. "Ano, Chloe?"
Přisunula se blíž k němu a opřela se o něj, hlavu na jeho rameni. "Nevadí?" Zakroutil hlavou. Měl to děvče rád. Bylo příjemné, staralo se o něj. Vařilo mu čaj a polévky, když se zotavoval.
Zůstali v téhle pozici i ve chvíli, kdy se domů vrátil Frank. Když je viděl, pousmál se. I když… v koutku duše na Tima žárlil. Chloe k němu přilnula, neustále se na něj dívala, když mohla, dotýkala se jej. I teď se o něj starala.
"Zdravíčko, mládeži."
Chloe zvedla hlavu a zářivě se usmála. Zvedla se z gauče a skočila chlapci kolem krku. Políbila jej na rty a nadšeně se k němu natiskla. Milovala ho a nikdy by se ho nedokázala vzdát.
Tim je sledoval. Usmíval se, byl rád, že jsou spolu šťastní. Zadíval se ven. Začínalo se stmívat. Měl nejvyšší čas. Věděl to.
Vstal z gauče a prošel kolem dvojice do kuchyně.
"Hej, hrdličky! Co chcete k večeři?"
Brnělo ho celé tělo. Věděl, že mu nezbývá moc času. Snad jen pár hodin.
Nechal vzkaz na stole a naposledy nakoukl do jejich ložnice. Musel se usmát, vypadali spolu tak nádherně. Jak se Chloe tulila k Frankovi, který ji ochranitelsky objímal. Chtěl si jejich tváře zapamatovat. Tolik pro něj znamenali. S úsměvem na tváři tichounce zavřel dveře. Z chodby vzal bundu, nazul boty a tiše opustil byt.
Nastoupil do vlaku. Seděl v kupé sám, tak si otevřel okno. Přivřel oči, když ucítil vítr na tváři. Na rtech mu zahrál úsměv, ale jeho tělem projel třas a žaludek se mu stáhl. Okno raději zavřel. Počká si raději až na chvíli, kdy bude v bezpečí mimo uzavřené prostory.
Vystoupil. Osamělá stanice, nikde nikdo. Všude samé louky, staré a zarostlé pastviny. Bolely ho klouby. Ale usmíval se. Věděl, že jeho čas nadešel, že již déle v lidské podobě zůstat nemůže. Už tak v ní setrval přespříliš dlouho.
Zhroutil se až u lesního jezírka, kde ho zradily nohy. Pomořil ruce až po lokty do vody. Bylo to pro něj příjemné uvolnění. Zavřel oči a nechal své tělo, aby prošlo proměnou, aby se vrátilo do své přirozenosti.
Během necelé půlhodiny tichých bolestivých stenů na břehu ležel nádherný bílý kůň. Zafrkal a zvedl hlavu. V měsíčním svitu se zableskl slonovinově bílý roh, čnící přímo zprostřed hřebcova čela. Nasál do nozder noční vzduch a pohodil hlavou. Znovu ve své kůži.
Postavil se na nohy a přešlápl na místě. Byl ztuhlý.
Šlépěje v trávě. Tiché kroky, nesmělé. Natočil uši po zvuku. Nervózně přešlápl a ustoupil o krok stranou. Kroky se ozývaly odevšad. Rozhlížel se kolem sebe. Tichounce zaržál. Ze stínu vystoupily další bledé siluety. Sklonil hlavu, připraven se bránit, zároveň však připraven k útěku.
Siluety se vyostřily, na planinu, do měsíčního světla, vstoupilo stádo jednorožců. Stejných, jako on.
Stejně nádherných, majestátních a elegantních. Stejně ohrožených, obdivovaných.
Málokdo v jejich existenci věřil, ovšem to málo, co věří, jsou jen lovci senzací. Ale těm stejně většinou šlo o to chytit je. A bylo jedno, jestli živé, nebo mrtvé.
Pohledem se zastavil na jednom hřebci. Bylo to mohutné, dobře stavěné zvíře se silnýma nohama a temnýma očima.
Právě tento hřebec se k mladíkovi přibližoval.
Zastavil se až u něj a tlumeně zaržál. Mladší hřebec jen natáhl krk a udělal nesmělý krok vpřed.
Dospělý jednorožec do mladšího společníka očichal a jemně do něj dloubnul čenichem. Mladíček ustoupil krok stranou a nevěřícně se na staršího tvora podíval. Ten jen pobaveně sledoval jeho reakce.
Pozvedl hlavu a hlasitě zaržál. Jeho zvučný hlas se nesl planinou. Vzepjal se na zadních nohou. Ostatní jej postupně napodobili.
"Vítej mezi námi." Tim se podíval na vůdčího hřebce. "Jak ti říkají?"
"Tim," pronesl k odpovědi. Kráčel nyní po boku vůdce. Seznamoval jej s hierarchií stáda. Nelišili se od obyčejných koní, přesto to bylo v něčem jiné.
"Burko… Nechytí nás?"
Strach z posledního sekání s lovci se jej stále držel. Burko se jenom uchechtl, pokud se ten zvuk dal takto nazvat.
"Neboj se. Se stádem se ti nic nestane. Ochráníme tě." Dloubnul jej nosem do boku. Tim se mu líbil. Byl jiný, než ostatní jedinci ve stádu.
"Takže ty jsi tři roky v lidské podobě? Doopravdy jsi žil s lidmi?"
"Ano. Frank a Chloe se o mě starali. Byli pro mne jako rodina." Burko si ho prohlížel.
"Teď máš rodinu tady. My budeme pro tebe rodina."
Tim jen svěsil hlavu. Věděl, že Burko má pravdu. Přesto mu chyběli jeho přátelé.
Stádo klidně odpočívalo u jezera. Burko hlídkoval. Ale stejně se nejvíce soustředil na dvě ležící těla. Jedno z nich byl jeho syn. A druhým tělem byl Tim. Ten hřebec ho zaujal. Byl zajímavý. K těmto dvěma mladým jednorožcům měl velmi silný pocit, že je musí ochraňovat.
Pozvedl hlavu a zastříhal ušima. Zaslechl něco, co se mu nelíbilo.
Doklusal k Timovi a jemně do něj dloubnul.
"Time, probuď se."
Mladý jednorožec pozvedl hlavu a zadíval se na Burka. Teprve po chvíli mu došlo, co to bylo. "Něco tam je. Vzbuď ostatní a buďte připraveni k útěku."
Pomalou, ale ráznou chůzí mířil k místu, odkud vycházel onen zvuk. Tim mezitím probudil zbytek stáda. S obavou sledoval vůdčího hřebce. Ten couvl o pár kroků a hlasitě zaryčel. Znamení k útěku.
Celé stádo, masa bílých těl, se s lehkostí svému druhu vlastní vydala cvalem přes les. Znali všechny lesní stezky, veškerá průchodná místa, kudy se dá uniknout.
V lese už nebylo bezpečno.
Znovu byli odkázáni sami na sebe, na Burka.
Málokomu se kdy poštěstilo, aby byť jen koutkem oka spatřil stín jednorožců. Jen málo lidí je spatřilo. Mnozí je považovali za přeludy. Možná jimi skutečně byli.
"Co myslíš, že se s ním stalo? Jak se mu asi daří?" fňukla Chloe. Frank ji objal kolem ramen. "Nevím, miláčku. Doopravdy netuším."
"Chybí mi." Frank jen přikývl. I jemu přítel chyběl. Jediné, co jim po něm zbylo, byly obrázky, vlasy mezi zuby v hřebenu a onen dopis. V něm stálo, aby jej nehledali. Že jim za vše děkuje a navždy je bude milovat. Frank ho uložil do krabice se všemi jeho věcmi. Přesto ji nedokázali dát do sklepa. Zůstávala stále v jeho pokoji. Jako vzpomínka na něj. Po zdech rozvěšeli jeho obrázky.
Frankovi na nočním stolku ležela jejich společná fotografie. Byla pořízena asi 2 týdny před tím, než zmizel.
Mladý pár společně stanoval. Znovu. Možná doufali, že se znovu objeví jejich přítel, čekali na zázrak. Snad doufali, že poté zapomenou.
Ovšem byli to právě oni, jimž se naskytl neuvěřitelný pohled, a dostali možnost naposledy se setkat s Timem.
Noc. Byla snad nejteplejší za celé léto. Přesto stébla trávy pročesával mírný vánek, který přinášel i teď příjemné osvěžení. Dívka s chlapcem seděli v trávě, opřený jeden o druhého, a pozorovali noční oblohu.
Dívenka ukázala na několik hvězd.
"Jednorožec," špitla.
Frank se usmál a pohladil dívku po boku.
"On je miloval. Mrzí mě, že neuvidím další jeho kresby… Byly tak nádherné. Tak… skutečné."
Nedaleko jejich tábořiště se nacházelo stádo nádherných bílých stvoření. Jedno z nich pozvedlo hlavu a natočilo uši, aby zaslechlo ten zvuk. Byl mu povědomý.
Náhle jím projelo poznání.
"Chloe…"
Napřed jen několik kroků, než se rozcválal a zastavil se na výstupku nedaleko tábora dvou lidí. Zadíval se na něj. Oči byly najednou přeplněny citem. Tam seděli… Frank a Chloe. Chtěl jít za nimi, nechat se obejmout, pohladit… Přál si, aby Chloe zabořila své štíhlé prsty do jeho hřívy, tak, jako to dělávala v dobách, kdy byl člověkem.
Věděl, že by zde neměl setrvávat moc dlouho. Když se chtěl otočit a vrátit zpět, dívčin pohled se upřel přímo na něj.
"T-Time?" vydechlo děvče a zadívalo se na postavu, stojící na nedalekém vrcholku. Opatrně se postavila a natáhla před sebe dlaň. Frank se zmateně podíval na ni, teprve pak se podíval stejným směrem jako ona. A ztuhnul.
Ozářený měsícem. Stál tam, jako by tu vždy patřil. "Jednorožec…" splynulo z jeho rtů dřív, než si vlastně plně uvědomil význam toho slova.
Chloe zakroutila hlavou. "Ne. To je Tim. Náš Tim."
Z očí jí stékaly slzy. Přesto se usmívala. Viděla ho. Věděla, že je to on. Poznala by ho vždy. Jeho pohyby… I jako člověk byl velice elegantní. Nyní už věděla, k čemu by mohla přirovnat plavnost jeho chůze, ladnost pohybů.
Nádherné zvíře potřáslo hlavou. I jemu z očí stékalo pár křišťálových krůpějí.
Zaslechl za sebou kroky. Natočil hlavu po směru a spatřil je. Burka a ostatní. Svou novou rodinu.
Zvedl se na zadních nohou, hlavu hrdě zvednutou a hlasitě zaržál. Chtěl se tak rozloučit s těmi, co mu tolik pomohli. Dali mu domov, pocit bezpečí. Lásku. Naposledy se na ně zadíval.
Dívka s chlapcem jen sledovali, jak se u Tima vynořují další a další bílá těla. Jen jedno je udeřilo do očí více než ta ostatní. Mohutný hřebec, který se postavil přímo vedle něj. Naklonil hlavu na stranu a oba mladé lidi si prohlížel.
Chloe se přitiskla k Frankovi, ale pohled od jednorožců odtrhnout nemohla. Otevřela ústa v němém úžasu, když jeden za druhým poklesli v předních nohou a svěsili hlavy k zemi. Vyjádřili jim tak úctu a vděk za záchranu jejich druha.
Jednorožci se znovu postavili, hrdě pozvedli hlavy a otočili se k odchodu. Jen Tim a Burko setrvávali. Mladý hřebec se chtěl rozloučit. Postavil se na zadních a znovu zaržál. Burko se o něj zlehka otřel, pyskem mu přejel po uchu.
Společně se rozkrokovali zpět ke stádu.
Jakmile zmizeli, dívka se Frankovi vytrhla a rozběhla se k místu, kde je spatřila. Zastavila se na místě, kde stáli a shlédla dolů do údolí. Naskytl se jí pohled na třpytící se těla, jež se cvalem hnala vstříc budoucnosti.
Usmívala se, po tvářích se jí koulely slzy. Pozvedla ruku a mávala. "Sbohem, Time," špitla. Tak nějak podvědomě věděla, že ji slyšel.
Frank ji zezadu objal, společně se dívali za mizejícím přítelem a jeho rodinou.
Tim pohodil hlavou. Byl šťastný.
Pod kopyty mu mírně ševelila tráva, hřívu mu cuchal vítr. Hnali se rychlým cvalem přes louky. Mohl cítit tu svobodu, která jej naplňovala.
Jeho nádherný rok se zaleskl v nočním svitu. Temná modř už bledla… brzy bude svítat.
Snad běží vstříc zářné budoucnosti.
A kdo ví?
Stejné stádo sleduje i jiná dívka sedící v trávě. Vítr jí cuchá černé vlasy a snaží se jí rozfoukat stránky poznámkového sešitu, do kterého píše tento příběh. Usmála se, když se jeden z jednorožců zastavil a zadíval se jejím směrem. Na rtech jí zahrál úsměv.
"Hodně štěstí."
Její slova odnesl vítr. Zanesl je a zapletl do hřív těch nádherných stvoření, která se již nikdy nezastaví a nevymizí z myslí těch, jež je spatřili.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wickey Wickey | Web | 12. září 2012 v 16:14 | Reagovat

Jednoduše... dokonalé...
Undy!! Ty jsi prostě úžasnáá!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama