Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Feel Free

3. září 2011 v 0:36 | Undertaker

Hučení, občasné zapípání přístrojů a hlasy… zastříhal ušima. Neorientoval se. Nevěděl, kde je.
"Probouzí se!" Hlas.
Jeho oči se pomalu otevřely. Stále viděl rozmazaně, nedokázal na nic zaostřit. Jen tiše zaúpěl a potřásl hlavou.
"Dávejte pozor, může být nebezpečný." Jiný hlas. Byl jemnější, než ten předchozí. Žena?


Matně rozeznával pohyb. Postavy v bílých pláštích, s různými nástroji v rukou… Namáhavě se postavil a zarazil se. Teprve teď si všiml mříží, které ho obklopovaly. Rozhlížel se v zoufalé snaze najít skulinu, kterou by mohl utéct. Jenže klec se zdála neprůchodnou.
Zmateně pobíhal od jedněch mříží k druhým. Bílé pláště si jej jen prohlížely. Proč? Co jim udělal, proč ho tu zavřeli?
Musel pryč. Věděl, že musel. Instinkt mu velel, že tady zůstat nemůže. Odchycený v místnosti s divným pachem… Dalo by se to přirovnat k desinfekci a jeho citlivé smysly zaregistrovaly pot, strach, nedůvěru, nějakou sladkou vůni a v pozadí za tím vším se krčil téměř neznatelný závan smrti.
Zježily se mu chlupy na zátylku. Musel pryč. Hned.
Zkusmo tlapou zkusil mříže. Oni jej sledovali a usmívali se. Mysleli si, že je to roztomilé. Předními tlapami se opřel o mříže a zkoušel, jestli je neprolomí svou vahou.
Bokem začal narážet do jedné ze stěn klece. Zkoušel svůj marný boj. I přes to, že měl dojem, že mu popraskají kosti v těle, nepřestával ve svém snažení.
První pokus jej zastavit skončil neúspěchem a zraněním jednoho z Bílých.
Natáhl ruku od klece ve snaze tvorovi vpíchnout injekci s uspávacím prostředkem. Zvíře se po něm však rychle ohnalo a poháněno strachem jej škaredě pokousalo. Jehla zůstala ležet na podlaze klece, divoce cvakající zuby zvířete ohrožovaly každého, kdo se ke kleci jen přiblížil. Jeho úzká tlama se mřížemi protáhla a mohla se bránit.
Drobné bodnutí. Zakničel a otočil se. Žena v bílém se jen vítězně usmála, odkládajíc na podnos použitou jehlu.
Nohy už nebyly schopné unést váhu jeho těla. I když se snažil s tím bojovat, brzy podlehl a klesl k zemi. Již zamlženým pohledem sledoval ženu, jež si upravovala rukavice na svých drobných rukou. Jen matně rozeznával zvuky, hlasy. Nevěděl, o čem mluví, jen zaslechl smích. Ten bodavý zvuk jej pronásledoval i v okamžiku, kdy se znovu propadl do uměle vyvolaného spánku.
***
Nelíbilo se mu, jak se zvířetem zacházeli. Vytrhli ho z vlastního domova a zavřeli ho do klece. A jeho matka se tomu ještě smála. Všichni se smáli, oslavovali. Že ho konečně dostali. Ničemu nerozuměl, nechápal důvod jejich radosti. Jemu pohled na raněné zvíře působil muka.
I teď… vypadalo v pokojném spánku. Přišel k němu blíž a rozpoznal jemné záchvěvy jeho těla, cuknutí končetin.
Líbil se mu. Ale krásnější by byl, kdyby mohl svobodně běhat po lese. S myšlenkou na svobodu a ladnost pohybů tohoto stvoření odešel z laboratoře do své horní ložnice.
***
Ležel na chladné desce. Chtěl zvednout hlavu, ale nemohl. Nemohl vůbec nic, byl k ocelovému loži připoután, na tlamě náhubek. Vrčel, cukal sebou. Chtěl se osvobodit, když nebyl v kleci, ale jeho věznitelé mu to neumožňovali.
Neustále na něj sahali, měl v sobě už napojených několik jehel a snímačů. Veškeré jeho tělesné projevy se zobrazovaly na obrazovce. Na podsvícené tabuli visely rentgenové snímky jeho těla.
Pomalu se začal smiřovat s tím, že ze stolu neunikne.
"Je stále stejný." Natočil uši směrem, odkud hlas vycházel.
"Přijdeme k dalšímu kroku. Mám ho tady tak se nenechám odradit!" To byl hlas Bílé. Nerozuměl, o čem se ti lidé baví. Snad to ani nechtěl vědět. Přesto mu blažená nevědomost nebyla dopřána.
Tělem mu projela ostrá bolest, jako by jej na mnoha místech spalovali. Z hrdla se mu vydral děsivý skřek.
***
Chlapec si zacpával uši. Choulil se v rohu, nemohl se dívat na to, jak do toho ubohého zvířete pouštěli elektrický proud. V rámci vědy? Začínal vědu nenávidět. Nenáviděl svou matku, její spolupracovníky. Proč mu ubližovali? Viděli, jak ho to bolí!
S každým dalším vykviknutím, které vlk na stole vydal, mu stekla po tváři další slza.
***
Nápor elektrošoků nevydržel věčně. Před očima viděl vše, na čem mu kdy záleželo. Svou rodinu, lesy, kameny, zurčící potoky. Šumění listí ve větru, hřejivé sluneční paprsky. Vybavoval si to všechno. Jeho mysl pomalu zastírala temnota.
***
Zvedl pohled teprve, až jeho matka řekla: "To stačí." Bláhově čekal, že už ho nechají být, ale oni jej znovu zavřeli do klece. Sehnuli se nad výsledky z tohoto procesu.
Pomalu se přesouval ke kleci, mohutné zvíře v něm budilo respekt.
"Zapojte okruh!" Štěkavý rozkaz jeho matky ho přimrazil na místě. Okruh? Jediný by snad mohl vést… do mříží.
Vyplašeně se na ženu podíval. Jen se dívala do papírů a mručela si pod nos. "Přece to musí jít. Musí!"
Nevěděl co, a snad to ani vědět nechtěl. Nepřál si znát skryté touhy své matky. Hlavně ne, když ho kvůli tomu odbývala. Nikdy se mu nevěnovala. Byl jí ukradený.
***
V noci se vyplížil z pokoje. Chtěl… co vlastně? Pozorovat zavřeného vlka? Možná… ale pod mikinou měl schovaný kus masa, co ukradl v kuchyni. I to nebohé zvíře muselo jíst. Kdyby ho nezabili elektřinou, tak hlady určitě.
Otevřel dveře a zkameněl. V kleci nebylo po chlupatém zvířeti ani památky. Místo něj tam ležel… chlapec. Hnědé vlasy mu spadaly do tváře, které byly mokré od slz.
Klekl si u klece a chlapce si prohlížel. Lehce zrůžověl ve tvářích, když zkoumal křivky jeho těla. Chlapec byl nahý. Zahalovaly jej jedině stíny mříží.
Znovu se vrátil k jeho tváři. Krve by se v něm nedořezal.
Prohlížely si jej ty nejkrásnější oči, jaké kdy viděl.
***
V očích se mu zračil strach. A zároveň zvědavost. Tenhle… člověk… neměl bílý plášť. Nepatří k nim?
Zapohyboval rty v němém pokusu dostat ze sebe otázku. Člověk si jej prohlížel a párkrát zamrkal. Teprve na potřetí se mu podařilo vydrat ze sebe pár slov.
"Kdo jsi?"
Lidské mládě jen otevřelo ústa v němém úžasu. Zakroutilo však hlavou. "Jim. A ty?"
Vlček se pousmál. Jim… "Doma mi říkají Kaštánek." Chlapce to zarazilo.
"Takže ty jsi… vážně vlk?"
Hnědovlásek se posadil, neberouc v potaz svou nahotu a přikývl.
***
Polilo ho horko, když viděl chlapcovo tělo v celé kráse. Jeho krásné křivky, světlá pleť… vsadil by se, že na dotek je velice příjemná.
Polkl. O tomhle by neměl přemýšlet. Bylo to… tak zvrhlé.
"Pomoz mi."
Poplašeně zamrkal. Uvědomil si, že to promluvil chlapec v kleci. Mřížemi stále procházel proud. Víc se přiblížil k mřížím a dotkl se jich dlaní. Než ho stihl Jim varovat, aby to nedělal, mladík vykřikl a stáhl ruce zpátky k tělu. Vrhal vyděšený pohled na své vězení, na Jima… a ke dveřím.
A ty se otevřely.
***
"Pane bože… Opravdu… se to stalo." Jim se otočil, ve dveřích stála jeho matka. Ihned sáhla po vypínači a stiskla zvonek. Znamení, že mají přijít do laborky.
Jim se zvedl ze země.
"Tys… tobě se povedlo… Bože, Jimmy, jsem na tebe tak pyšná!" Objala ho. Kaštánek se s bolestným zakňučením stáhl víc do sebe. Jim od sebe matku odstrčil.
"Nech mě! Co mu uděláš? Zas mu ublížíš?"
To už se na něj zaměřily všechny páry očí. Nikdo jeho výlevu nerozuměl.
"Ale srdíčko, je to v rámci vědy." Jim se naježil.
"V rámci vědy? Že zabiješ nevinného tvora?" Nenechal ji ani se nadechnout. Jen se podíval na Kaštánka se slzami v očích. Nedokázal se dívat, jak jej znovu budou podrobovat testům, znovu mu budou ubližovat, způsobovat jizvy na jeho drobném těle.
***
Kaštánek se za ním zoufale díval. On… nebyl, jako Bílé pláště. On byl jiný.
Vytáhli ho z klece. Znovu ho připoutali na stůl, znovu mu způsobovali bolest.
***
Hoch si musel zakrýt uši. Vlčkův křik se nesl celou budovou.
"Pomoz mi."
Ta slova ho pronásledovala. Slyše je pořád. Ta zoufalá prosba, strach z další bolesti. Únava…
***
Znovu ležel v kleci. Na těle krvácející rány. Bílé pláště chtěly zjistit regenerační schopnost jeho těla. Choulil se do klubíčka. Všechno ho bolelo. Po tvářích mu stékaly hořké slzy. Chtěl pryč.
Aspoň jednou, naposledy pocítit pod nohami hebkost trávy, pohlazení lesní půdy. Znovu slyšet tichý klokot vody v potoce, to, jak se tříští o kameny, melodický zpěv stromových korun… naposledy zažít svobodu, ten pocit volnosti, nespoutanosti… bláznivé radosti.
Takto trpěl několik dní a nocí. Umdléval hlady, vyčerpáním z četných zranění.
Jeho pohled vyhasl. Byl apatický ke všemu, vnímal už jen bolest.
Ležel v kleci, stále jako člověk. Znenadání ucítil na svém těle jemné ruce. Zacházely s ním tak šetrně. Už necítil na těle chlad podlahy, ale teplo. Měkkou náruč a nádherné teplo jiného živého tvora. S námahou otevřel oči a zadíval se do tváře svého zachránce.
"Jime?"
Chlapec se jen pousmál. "Tiše. Vezmu tě pryč. Zavezu tě domů."
Kaštánek se pousmál.
"Domů…" Vyčerpáním zavřel oči.
"Ano, domů."
***
Auto zastavilo kus od lesa, ale tak, aby tam chlapce mohl donést. Opatrně jej vzal z předního sedadla a v náruči ho odnesl do hloubi lesa. K zpěvnému potoku, šepotu stromů, hebké trávě…
***
Kaštánek myslil, že sní. Jeho smysly už ochabovaly. Jeho tělo se ocitlo na zemi, dotýkalo se lesa. Mělo ho hned u sebe. Otevřel oči a zadíval se do korun stromů, vedle sebe slyšel vodu. Pousmál se. Věděl, že teď může odejít důstojně. Své poslední přání si splnil. Být doma…
***
Před zraky mladíka se Kaštánkovo začalo přetvářet. Znovu se z něj stával vlk. Přiklekl k němu a nesměle ho pohladil po hlavě. Vlk na něj vděčně upíral oči. Děkoval mu za to, že mu dovolil odejít důstojně. Zvíře zafunělo a zavřelo oči.
Jimmy tam ještě chvíli seděl, než se zvedl a nechal ho tam.
***
Byl svobodný. Bylo mu dovoleno zemřít tam, v místech, která miloval. Nad mrtvým tělem se smutně skláněly větve starého dubu. Jako by i ony chtěly politovat zmařený život…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sci-fi sci-fi | 3. září 2011 v 20:47 | Reagovat

wow...wow... prostě wow a já slintám.. zase

2 Zuzu Zuzu | Web | 30. listopadu 2011 v 10:58 | Reagovat

už zase jsi mě rozplakala =D

3 ♥Prinzesschen Lynn♥ ♥Prinzesschen Lynn♥ | Web | 7. ledna 2013 v 22:06 | Reagovat

:´( ako keby som čítala svoj koniec .. tiež rada nechávam všetkých a všetko na konci umrieť :D ale krásne ... neviem prečo ale pod tým vlkom som si predstavila Taylora Lautnera (pri tom vôbec nie som zavisla na Twilightu ale na tom chlapovi som :D ) a to ma dojalo ešte viac ... ach jaj, ako ja nemam rada keď zvierata umieraju ... velmi silno to nemám rada :-/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama