Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Vlk 10

2. června 2011 v 0:10 | GitM |  S vlkem v srdci
Zavětřil. Co cítil, se mu pranic nelíbilo. Střelný prach, kov a krev. Nakoukl do kůlny za stodolou a to co uviděl, by si raději vidět nepřál.
Na zdech visely vlčí hlavy a kožešiny, na stojanech pušky, fotografie mužů s právě zabitou kořistí. Všechno vlci. Všechno ti, které znal… Charlé, jeho rodiče, Kory, Laura, Bard a mnoho dalších. Mnoho těch, o které smečka přišla, ať už dříve či později.
Když přestal vnímat ten strašný výjev, uslyšel něco horšího. Oba muži se chystali do lesa hledat "škodnou," jak to nazvali. Vlkovi ale hned došlo, že tou škodnou myslí jejich smečku. Naléhavost situace si uvědomil ve chvíli, kdy se muži natáhli po puškách. Vycouval, otočil se a rozběhl se za Kirem. Musel to vědět a musel to říct smečce. Znovu jsou lovenou zvěří, nikde nebudou v bezpečí.

Dveře do Kirova pokoje rozrazil vysoký poloblonďatý mladík a rychle je zavřel. "Kiro! Jsme v průšvihu! V obrovským maléru!"
Kiro se prudce vyšvihl do sedu. "S-Strify! Co se děje? Sedni si a uklidni se, v klidu mi to řekni." Mladík se párkrát zhluboka nadechnul a sednul si vedle Kira na postel.
"Poslouchej mě dobře. Vím, co je v kůlně za stodolou. Vím, kdo zabil tvoji matku, mám na to i důkazy. Bože, Kiro, bylo to tak strašné…" z očí mu stékaly slzy a on se o chlapce opřel, objal jej a přivinul se k němu. Kiro ho pohladil po vlasech.
"C-co jsi tam viděl?" špitl. Vlk jen zakroutil hlavou. "Lepší, když se podíváš sám."
Jakmile se Strify trochu uklidnil, šli s Kirem omrknout kůlnu. Třeba by tam našli něco, co by jim pomohlo ukrýt smečku. Pro oba to teď byl prioritní úkol. Připlížili se ke kůlně. Vevnitř nikdo nebyl a pro ně nebyl problém dostat se dovnitř přes seník. Člověk by tamtudy neprolezl, ale vlci ano. Jakmile seskočili dovnitř, vzali na sebe oba lidskou podobu. Kiro se rozhlížel kolem sebe. "Pane Bože. To je… hrůza." Projela jím vlna zděšení, hnusu a strachu. Jeho tělo se roztřáslo, a kdyby jej Strify nezachytil, nejspíše by se sesunul k zemi.
"T- tohle… to jsou všichni…" Strify jen přikývl. Kirův pohled spočinul na jednom vycpaném zvířeti. Oči se mu zalily slzami, když v té vycpanině poznal svou matku. Nepamatoval si ji podle žádného výrazného znaku, jen ze vzpomínek. Přesto pro něj mnohé znamenala a vidět její tělo tady pro něj byla těžká rána. Strify si všiml jeho pohledu a pevněji jej objal. Chlapcovo tělo se otřásalo vzlyky.
"Kiro, musíme varovat naši smečku. Jestli si nepospíšíme, skončíme tak všichni." Kiro dál zíral na kožešiny.
"Takhle… skončíme všichni. Je jen otázkou času, až nás najdou i v lidských podobách. Nemáme se kam schovat." Vyšší mladík ho otočil čelem k sobě, zvedl mu tvář a zadíval se mu do očí. "Kiro, teď mě dobře poslouchej. I když jim získáme jenom pár dní navíc, pořád pro ně uděláme maximum. Je to naše smečka. Naše rodina. Nevím jak ty, ale já za ni budu bojovat." Kiro přikývl.
"Budu stát po tvém boku. Vždy a všude."
Strify se pousmál a Kira políbil.
"Strify… slib mi… slib mi, že kvůli mně přežiješ." Zadíval se do jeho modrých očí, on mu pohled opětoval.
"Neopustím tě, lásko. Navždy zůstanu s tebou. Nikdo a nic nás nerozdělí."
Stejnou cestou se vrátili zpátky. Ovšem ani ve snu by je nenapadlo, aby šli do domu. Prošli přes pastvinu k lesu. Ve vlčí srsti se rozběhli ke své smečce. Kličkovali mezi stromy, přeskakovali potůčky, spadlé kmeny. Nic je nemohlo zastavit, protože tohle byl boj o čas. Šlo o vteřiny, a t nebezpečně rychle utíkaly. Stejně tak rychle vyprchával čas jejich životů.
Jakmile stanuli na mýtině, bylo všude ticho. První, co oba napadlo bylo, že přišli pozdě. Ale pak se před nimi z houští vybatolila chlupatá kulička. Kiro se k němu rozběhl a nadšeně jej začal olizovat. Byl šťastný, že to stihli., že se jim nic nestalo. Postupně začali se svých úkrytů vylézat i ostatní. Strify hned začal jednat.
"Musíme zmizet. Není to pro nás už bezpečné. Přišli na nás vrazi. Ti stejní, co po nás šli tehdy, té noci, kdy jsme utrpěli nejvíce ztrát."
Kiro jen zakňučel na souhlas. "Pokud chceme přežít, nějakou dobu bychom se mohli skrývat v lidských městech jako lidé. Je to sice hrozný život, ale v těchto podobách na nás zaútočit nemohou, musí se řídit zákony společnosti. Teprve, jak se vše uklidní, se můžeme vrátit zpět do lesů."
"Souhlasím s Kirem. Být člověkem je sice utrpení pro naši přirozenost, ale zajistí nám to několik dní života navíc. Budeme se moct v klidu domlouvat, co podnikneme dál a nebudeme se muset tolik schovávat. Pár lidí navíc se ztratí." Kirův podled se zastavil na Dimitriji. Došel k němu a dotkl se jej čenichem.
"Nebudeme tě nutit, být člověkem. Ale musíš se držet někoho s lidskou podobou. Nám to se Strifym doteď procházelo." Dimitrij přikývl. Kiro o jeho averzi vůči lidské podobě věděl a také věděl, že starý vlk by se už nemusel dožít návratu do své pravé podoby. Toho ho chtěl ušetřit.
Ticho lesa najednou protnul štěkavý výstřel. Všichni pozvedli hlavy a nastražili uši ve směru, ze kterého se zvuk ozval. Kiro zavrčel.
"Jsou tady."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama