Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Vlk 8

31. května 2011 v 19:40 | GitM |  S vlkem v srdci
První, co ucítil, byla bolest snad v celém jeho těle. Druhý vjem byl ale mnohem příjemnější. Byly to hřejivé doteky teplých dlaní v jeho srsti. Věděl komu patří. Zafuněl.
Teprve po chvíli otevřel oči a zamžoural. Opatrně zvedl hlavu. Kolem něj se hemžili vlci. Všude byl klid. Ovšem co ho zarazilo bylo to, že si Kiro s pár vlky povídal. Dokázal jeho hlas rozeznat za jakékoli situace. Ovšem… byl to jediný lidský hlas. Vlci nepoužívají stejná slova, jako lidé. Tak jak je možné, že jim Kiro rozumí, že je konverzace tak plynulá?
Kiro pocítil pohyb, natočil se ke Strifymu.

"Jak se cítíš?" Strify k němu jen zmučeně zvedl oči. Kiro se jen pousmál.
"Byl jsi úžasný, Strify. Ale už je pozdě. Musíme zpátky." Strify kývl hlavou a pokoušel se postavit. Nedokázal se však ani nadzvednout. Sotva se mu to povedlo, projela jím taková vlna bolesti, že se zhroutil zpátky na zem.
Kiro se postavil, vzal si batoh na záda a sklonil se pro vlka. Vzal ho do náručí.
Heknul pod tou tíhou. Ale zatnul zuby. Šetrně si Strifyho přechytil.
Fairie je kus vyprovodila. Kiro se s vlky domluvil, že jim obstará něco k jídlu. Fairie bude působit jako prostředník. Věděl, že se Strifym teď nějakou dobu nebude moct jít ke smečce. Na to byl chlupáč moc těžce zraněný. Potřebuje si nějaký čas odpočinout a znovu nabrat síly.
Na farmu došli, ještě nebyla ani úplně tma. Kira už bolely ruce a záda. Strify, ač se nezdál, byl neskutečně těžký a pronesl se.
"Kde jste byli?! Víš, kolik je hodin? Jaký jsme o tebe měli strach!!" křičela na něj jeho matka, když vešel dovnitř.
"Nekřič na mě. Já za to nemůžu."
"Co se ti stalo? Vypadáš strašně." Kiro se otočil na svou tetu, matčinu sestru.
"Strify… spadl do nějaké jámy. Musel jsem ho odtama nějak dostat." Kiro vlka položil na rohož před krbem v obýváku a pohladil ho po hlavě.
"Ten pes je strašně problémový. Že jsme ti vůbec dovolili si ho nechat. Měli jsme ho odvést do útulku."
Kiro se otočil.
"Tati!" Jeho otec zakroutil hlavou.
"Věděl jsem, že tě bude jenom tahat do problémů! Měl jsi ho prostě nechat být."
Kiro se postavil před něj a zadíval se mu do očí.
"Ty ničemu nerozumíš. Nedal bych ho pryč. Nikdy! Ani kdybys mi to řekl."
Strify od krbu zakňučel. Očima provrtával vysokého muže, Kirova otce. Nedokázal pochopit, proč synovi odpíral snad jedinou radost. Copak neviděl, jak se změnil? Bylo mu Kira líto. Teď už doopravdy viděl, že chlapec rodinu ztrácí, že už nemá tak pevné zázemí.
Chlapec se podíval na vlka a pohled mu zjihl.
"Nedám pryč nic, na čem mi záleží, co mám rád." Znovu se otočil na otce. "Ty bys taky maminku neposlal pryč, kdyby ti někdo řekl, že tě tahá do problémů."
*Plesk*
Kiro poplašeně zamrkal, když na jeho tvář dopadla facka. Otec ho nikdy nebil. To bylo poprvé, co ho uhodil. Do očí se mu pomalu draly slzy.
"Pro příště si odpusť takový tón, chlapečku. Nezapomeň, koho máš poslouchat."
Chlapec si třel bolavé místo na tváři, zadržoval slzy.Jeho otec se jen otočil a odešel. To samé i všichni ostatní. Jen teta mu položila ruku na rameno.
"On vychladne. Určitě jste unavení a máte hlad. Něco vám připravím, oběma. Měli jste náročný den, odpočiňte si." Pousmála se a odešla do kuchyně.
Kiro si sedl ke Strifymu. Vlk se s námahou zvedl, aby mohl chlapci slízat slané slzy, tekoucí mu po tváři. Kiro zabořil prsty do jeho husté srsti a přitiskl se k němu.
"Proč jsou takoví?" Kiro táhle zakňučel. Strify tím směrem natočil uši. Slyšel dobře, že Kiro kňučel? Tohle nebylo to klasické lidské kňučení… slyšel v tom vlka.
Z přemýšlení jej vytrhla nádherná vůně vločkové kaše s ovocem. Úplně se mu na ni sbíhaly sliny, ale věděl, že ta je určená Kirovi, on dostane něco jiného. Jen nevěděl co.
Žena se objevila znovu. V rukou měla veliký proutěný podnos, kterému Strify věnoval většinu své pozornosti. Položila podnos k nim na stolek. Přiklekla k nim a pohladila vlka po hlavě, Kira po tváři.
"Můžete zůstat tady. Dřeva je tady dost a deky jsou tamhle vzadu. Nádobí tu můžeš nechat do rána." Usmívala se. "Dobrou noc." Zvedla se k odchodu.
"Teto… děkuju," špitl Kiro. Paní se jen usmála a zavřela za sebou dveře.
V tichosti se pustili do večeře. Kiro měl, jak Strify správně odvodil, vločkovou kaši s ovocem, k tomu hrnek teplého mléka. A Strify dostal také vločky, akorát s masem, v druhé misce také mléko. Oba byli vyhládlí, tak v nich obsah misek, hrnků a talířů zmizel během chvíle.
Kiro odklidil nádobí zpátky na podnos. Přešel ke komodě a vytáhl 2 deky, z gauče vzal dva polštáře. Odložil to na kožešinu ke krbu. Ještě zamkl dveře, aby je nikdo nepřekvapil, nebo ráno nevzbudil.
Když rozestlal a ulehl, vlk se k němu přitulil a vetřel se mu tak pod deku. I přes to, že byl tak rozbolavělý, chtěl být svému lidskému společníkovi co nejblíže. Kiro se pousmál. Opřel se o loket a hladil vlka po hlavě, která byla asi nejméně postiženou částí jeho těla. Strify spokojeně zafuněl, zavřel oči. Užíval si příjemné teplo, které ho obklopovalo a uspávalo.
Kiro si zívnul. Prohrábl si vlasy, než si pohodlně lehl, ruku položenou přes chlupáčův hřbet. Teplo z krbu jej taky uspávalo.
Temnotou lesa běžela smečka silných, přesto znavených a vyhladovělých, k smrti vyděšených vlků. Pronásledovali je lovci. Nevěděli proč. Přímo z nich čišela nevědomost, hrůza, zděšení. Dvounohá stvoření s velikými lesklými věcmi. Ty jim ubližovaly. Pach strachu, krve a smrti… To vše se neslo vzduchem. Ano… lovci to věděli. Predátora nikdy nenapadlo, že by se i on mohl stát kořistí. Teď se to stalo a oni se hnali lesem pryč. Pryč od nebezpečí.
Výstřel… Jedna fena se zhroutila k zemi. Zelený mech vsakoval karmínově rukou krev, vytékající z jejích ran. Dva muži zůstali za ostatními, aby zajistili kořist. Ovšem to, co spatřili vzalo dech oběma. U hlavy mrtvé leželo dítě. Lidské dítě se zelenýma očima…
Kiro kradl jídlo. Když toho bylo málo, vzal něco ze svých peněz a šel do vesnice nakoupit. Strify se léčil ze svých zranění. Po několika dnech už zvládl i ujít kratší trasu. Ovšem Kiro ho trápil. Byl den ode dne zamlklejší.
"Kiro. Co se děje?"
Mladík se natočil a podíval se na svého společníka. Seděli na seně ve stodole. Kiro se položil na Strifyho hruď.
"Nic se neděje. Jak jsi na to přišel?"
"Poslední dobou jsi… zamlklý. Jako by jsi nebyl ve své kůži. Mám na takové věci čuch," poklepal si Strify na nos. "Tak co se děje?"
Kiro si povzdechl.
"Špatně se mi spí. Pronásledují mě… zlý sny." Přitulil se víc ke Strifymu. Ten ho pohladil po vlasech.
"O čem se ti zdá?"
Zavřel oči a otřásl se.
"Nechci… nechci o tom mluvit, Strify." Ucítil letmý polibek ve vlasech. Kousek se posunul, aby byl trochu výš, na Strifyho úrovni.
"Ale… rád bych dělal něco jiného," zašeptal mu do ucha. "Polib mě." Strify s úsměvem jeho přání splnil. Jemně laskal jeho rty.
Kiro se nad něj lehce vyšvihl, takže mu teď seděl na klíně, opřený o jeho hruď. Jazykem mu polaskal dolní ret a dožadoval se vstupu do jeho úst. Strify se mu v tomhle rád podvolil. Nechal Kirův jazyk bloudit jeho ústy, než se k němu připojil i svým. Kiro spokojeně zamručel do jejich polibku.
Kiro miloval, když měl Strifyho jen sám pro sebe. Jeho ústa, jeho doteky… Dlaní zajel Strifymu pod triko a hladil ho po kůži. Strify následoval Kirova příkladu, jeho ruce mapovaly Kirova záda.
Dveře zaskřípěly a dovnitř najednou pronikalo více světla. Kiro se od Strifyho odtáhl a poplašeně se rozhlédl kolem.
"Co se děje, Kiro?"
"Psst," přiložil druhému chlapci prst na ústa. "Tiše. Někdo tu je."
Nakoukl přes okraj seníku dolů. Málem ho trefil šlak.
"Sakra… Daniel. Co tady dělá? Vždyť tu normálně nechodí…"
Strify se přesunul k němu, ruku mu dal kolem pasu a líbnul ho na tvář.
"A co? Sem nahoru nepůjde, na to je moc malý. Takže nám to vadit nemusí, ne?"
Kiro se podvolil a nechal se stáhnout zpátky do sena. Ležel na Strifym a zase byl plně zaujat jeho hebkými rty.
"Cärsty?"
Oba se otočili po zvuku.
"D-Danieli?" Malý chlapeček se zazubil. Kiro v tu chvíli myslel, že bude zabíjet.
"Co tady děláš?! Víš, že tady nemáš co dělat!" Malý se zarazil a schoval hlavu mezi ramena.
"Nechtěl jsem být doma… Táta křičí… strejda taky a teta brečí." Pak jeho pohled sklouzl ke Strifymu a zamračil se.
"Kdo je to?"
Kiro polkl. Jak to říct malému chlapci, aby to pochopil?
"To je… můj kamarád, víš? Přijel tady za mnou, abych se tu necítil tak sám." Daniel si mu sedl do klína.
"Ale máš tu mě."
Strify se usmál a pocuchal Danielovi vlasy.
"Jo, to má. Jenže… já jsem mu chyběl, tak mi zavolal, abych přijel."
"Proč jste tady a ne vevnitř?"
"Protože…" začal Kiro, ale Strify ho přerušil a pokračoval za něj, "jsem se Cärstyho rodičům nelíbil. Asi mne nepovažují za vhodného kamaráda."
Daniel přikyvoval a opřel se o Kira, který ho hladil ve vlasech. Nedokázal se na svého malého bratrance zlobit moc dlouho.
"A kde máš Strifyho?"
"S-s-Strifyho?" Kiro se podíval na Strifyho se zoufalou žádostí o pomoc. Ten mu ale pohled bezmocně vracel. Sám nevěděl, jak ten problém vyřešit.
"No, víš… Strify zalezl někam k lesu. Je tam teď chladno a jemu to dělá dobře. Odpočívá. Chce mít klid. Asi proto se straní společnosti." Kiro plácnul první blbost, která ho napadla. Jenom doufal, že se prcek nerozhodne ho hledat. To by pak mohl být problém.
Malý přikývl a usmál se. "Tak jo. A můžu tu zůstat s váma?" Kiro polkl.
"Jasně, že jo, prcku." Strify ho pohladil po vlasech.
Daniel se rozzářil jako malé sluníčko. "Děkuju." Strify se pousmál. Daniel mu připomínal vlčata. Viděl je sice teprve teď a navíc s nimi nebyl moc dlouho, ale už mu strašně chyběla… Jednou si přál, vychovat vlastní potomky. Ale věděl, že s Kirem to nebude možné. Zaprvé je to člověk a za druhé je to muž. A to by nešlo… Přesto mu to takto vyhovuje… Teď, když se o něj opíral Kirův malý bratránek, cítil se po dlouhé době šťastný. Podíval se na Kira a usmál se. Chlapec mu úsměv nesměle oplatil.
Teprve později se Daniel vrátil do domu, že ho už určitě maminka bude hledat… Strify s Kirem znovu osaměli. Vlk se na chlapce podíval. "Tak… a co teď?" KIro pokrčil rameny, Strify si povzdechl.
"Ale já vím." Naklonil se nad Kira a políbil jej. Ten se s radostí zapojil do líného polibku, kdy společně proplétali jazyky v jemné hře. Strifyho horké dlaně bloudily po chlapcově těle, zatím přes volnou košili a kalhoty. Možná…. by někdy mohli zajít i dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama