Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Vlk 6

31. května 2011 v 3:30 | GitM |  S vlkem v srdci
U společného stolu se Kiro cítil nejistě, cítil Strifyho napětí. Sice nevrčel, neútočil, ale nenechal jeho strýce, aby se k němu jen přiblížil. Nikdo jiný mu nevadil. Ani Kirův malý bratranec. To všechny zaráželo asi nejvíc. Malý Daniel totiž Strifymu připomínal vlčata z jeho staré smečky. Taky byly hravé, nezbedné a nerozvážné. Ale přesto poslouchala. Musela, pokud chtěla přežít. A Daniel také poslouchal tatínka, maminku a dokonce poslechl i Kira. A to se Strifymu líbilo.

Po večeři malého chlapečka nechal, aby si s ním hrál, mazlil se s ním. A když ho třeba zatahal za uši, nebo udělal něco, co ho bolelo, stačilo zakňučet a Kiro mu přišel na pomoc. Vždy bratránka napomenul, že pejska to bolí, a malý to už pak nedělal.
"Potřebuju nahnat ovce na druhou stranu ohrady. Pomůžeš mi, Cärsty?" Kiro jen přikývl. Strify se na něj podíval.
"Ne, ty zůstaneš tady, Strify." Sklonil se k němu. "Jestli ty ovce zabíjejí vlci, způsobíš paniku." Strify si poslušně lehl na zem u ohrady a sledoval každý Kirův pohyb.
Postupně naháněli ovce přes ohradu. Na jedné straně, na té, kde ležel Strify, zůstal kus plotu oddělaný. Pár latěk bylo polámaných. Bylo to asi 10-15 metrů od vlka.
"Cärstene! Kam to vejráš! Kde je ta ovce!" Strify zvedl hlavu a očima vyhledal onu ovci. Ta, zmatená, běžela k díře v plotu. Strify vyběhl. Rychlostí lovce přeběhl podél plotu a proskočil dírou. Zastavil se až před ovcí. Plíživými pohyby se před ní pohyboval a snažil se jí zabránit v postupu. Stačilo zavrčet a ona se otočila a utíkala zpátky. Strify ji hnal před sebou ke stádu. Pokaždé, když odbočila jinam, tak jí nadběhl a poslal ji směrem, který chtěl on. Během chvíle už ovce byla mezi ostatními ve stádě.
Strify si lehl uprostřed pastviny a s vyplazeným jazykem oddechoval. Kiro se usmál, úlevně si oddechl, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Jeho strýc mezitím přetáhl provizorní ohradník. Kiro přiklekl ke Strifymu.
"Děkuju. Bez tebe bych byl v prdeli."
Několik hodin předělávali plot. Kira už z toho všeho bolely ruce a záda. Chtěl si dát na pár hodin voraz. To mu ovšem bylo dopřáno k obědu. A stejně jen na chvíli. Pak se znovu vrhli na opravy plotu. Znovu přestali až večer. Kiro nemyslel na nic jiného, než na sprchu a postel. Toužil po tom, aby se mohl přitulit ke svému vlčkovi.
Do postele padl jako mrtvý. Strify si sedl k němu a pohladil ho po zádech.
"Neměl by tě tolik zaměstnávat. Nejsi na takové věci stavěný." Lehl si vedle něj a dal mu ruku kolem pasu. Kiro se k němu přitulil, přitiskl se k jeho hrudi. Znaveně zavřel oči a ztěžka vydechl.
"Jsem unavený, vlčku. Pojďme spát." Strify ho políbil do vlasů a popřál mu dobrou noc. Kiro mu během chvilky usnul v náručí.
Výstřel.
Strify sebou trhnul. Prudce se posadil a pohlédl k oknu. Nastražil uši. I Kira to probudilo.
"Co se děje?"
"Nevím."
Ozval se další výstřel. Bečení ovcí a v pozadí zvuk, Strifymu velice dobře známý. Štěkot vlků.
"Jsou tady." Kiro na něj nevěřícně zíral.
"Kdo?" Strify mezitím vylezl z postele a vyběhl ze dveří. Druhému chlapci chvíli trvalo, než si uvědomil, co se děje.
"S-Strify! Strify, počkej!" Vyběhl za Strifym z pokoje. Bylo mu jedno, že jenom v kalhotech od pyžama.
Jeho strýc stál u ohrady, v rukou pušku. Mířil někam k lesu, naposledy vystřelil. V temnotách se pouze mihlo pár stínů.
Strify vyběhl ven v lidské podobě. Kiro tam doběhl jen chvíli po něm. Ale i ta chvíle stačila k tomu, aby si ho strýc všiml.
"Kdo jste!?" Namířil na Strifyho puškou. Když Kiro vstřebal onen výjev, vykřikl a vrhl se před Strifyho.
"Nech toho!" Stál před svým přítelem, bráníc ho svým tělem. Díval se strýci do očí. Muž však hlaveň zbraně nespustil. Dál mířil na Strifyho.
"Proboha, Karle! Okamžitě přestaň mířit na ty kluky! Okamžitě!" rozkřikla se Kirova teta, oděná v růžovém županu. Karl si jen odfrkl, ale sklonil hlaveň k zemi. Kiro si oddechl. Podíval se na Strifyho, ale ten svou pozornost věnoval temnotě lesa. Zlehka se dotkl jeho ruky. Pohled jeho modrých očí se stočil ke Kirovi.
"Pojďme do pokoje," špitl lidský mladík a trochu Strifyho zatlačil do hrudi. Přikývl a otočil se. Ale zarazil je hrubý hlas Karla.
"Cärstene!" Kiro se otočil.
"Ano?"
"Kdo je ten člověk?" Strify polknul. Teprve teď si uvědomil, co způsobil svou lidskou podobou. Omotal ruce kolem Kirova pasu, přitáhl si ho k sobě.
"To… to je můj přítel. Stavil se tu za mnou. Mělo to být… takový noční dobrodružství. Nikdo o tom neměl vědět." Kiro se to pokusil zahrát do outu. Docela se mu i dařilo. Strify ho držel u sebe a jen přikyvoval.
Kirův strýc chtěl ještě něco dodat, ale teta ho zarazila.
"Proboha, nech je už být. Je pozdě." Vzala ho za ruku a táhla ho do domu.
Kiro měl dojem, že jakmile se za nimi zavřou dveře od pokoje, tak Strifyho asi zaškrtí.
"Co sis myslel, že děláš? Nemáš rozum, nebo co? Myslel jsem, že máš nějaký pud sebezáchovy! A ty tu takhle nastavuješ krk a odhalení svý pravý identity. Jsi kurva normální?" Strify sklonil hlavu.
"Já… nevím, co mě to popadlo. Ale… já je slyšel. Kiro, musíš mi věřit. Slyšel jsem svoji bývalou smečku! Oni jsou tady!"
Kiro ztěžka dosedl na postel. "Chceš se za nimi vrátit?" Strify nic neřekl.
"Takže chceš." Lehl si a objal polštář. Strify si vylezl za ním a přitulil se k němu.
"Nevím, co chci. Je to těžké, Kiro. S nimi jsem vyrůstal, drželi mě naživu celou dobu a naučili mě to, co znám. Ale ty jsi mi ukázal, co je pravý domov, přátelství, láska… A o tohle nechci přijít. Chci zůstat s tebou, ale zároveň chci ke své rodině. Netlač na mě, prosím."
Kirovi tekly slzy. Otočil se a přitiskl se Strifymu na hruď.
"Jsme v háji."
Ráno se samozřejmě musela řešit noční událost. Strify zase hostoval u stolu jako psí mazlíček. Zato Kiro měl spousty vysvětlování.
"Byl to můj přítel. Chtěli jsme strávit jednu noc spolu. Nikdo by to nevěděl. Jen my dva. Prostě… mělo to být malý noční dobrodružství. Neodolali jsme tomu adrenalinu."
"Ty jsi… gay?" špitla jeho matka. Pouze přikývl. Zaúpěla.
"Kde jsem ve tvé výchově udělala chybu? Řekni mi, kde?" Kirovi vypadla lžička z ruky.
"P-prosím? Mami! Tys neudělala chybu nikde! Prostě se to stalo. Nikdo za to nemůže. Prostě je to tak."
Strify do Kira dloubnul. Pochopil, co po něm chce.
"Strýčku, co se včera vůbec dělo? Proč jsi střílel?"
Muž se na chvíli přestal věnovat jídlu.
"Objevili se ti, co mi zabíjej ovce. Mám dojem, že jsem i jednoho z nich trefil."
"Půjdu se tam se Strifym podívat. Možná něco najdeme," navrhl chlapec. "Kdybychom cokoli našli, řekl bych ti." Muž chvíli přemýšlel, ale pak přikývl.
"To není tak špatný nápad. Dobře, přijímám. My se mezitím vrátíme zase k oplocování."
Strify čenichal kolem. Cítil tady přítomnost smečky. Necítil Fairii. Trochu se zachmuřil. To se mu nelíbilo, bál se. Fairie byla jeho sestra. Měl ji rád, vyrůstali spolu. Měl strach, jestli ji vůbec spatří živou, když ji necítí.
Kiro si všiml trochu nervózního chování vlka.
"Našel jsi něco?" zeptal se.
Strify se na něj podíval. Kiro si k němu klekl a pohladil ho po hlavě.
"Cítíš je, viď?" Díval se vlkovi do očí. "Po obědě je můžeme jít hledat. Pokud tedy chceš." Nepřestával ho hladit. Strify mu vděčně olízl ruku. Kiro se zvedl a rozhlédl kolem sebe.
Z jedné strany pastvina pro ovce, z druhé strany les. Otřásl se. Ani nevěděl proč.
"Pojď kousek do lesa, ať si můžeme promluvit." S vlkem po boku se ztratili v lese. Zanedlouho vedle něj stál vysoký mladík.
"Našel jsi něco? Je někdo z nich zraněný?" Strify jen zakroutil hlavou.
"Nikdo není zraněný. Jen… necítil jsem pach své sestry. Mám… mám strach, jestli ještě žije."
"Po obědě se můžeme jít podívat, jestli je nenajdeme." Strify přikývl.
"Děkuju, Kiro."
"Nemáš vůbec zač. Přece jen, je to tvoje rodina. Myslím… že moje mě právě zavrhla…" posmutněl Kiro. Strify k němu přišel a objal ho.
"Ale, hlupáčku. Mají tě rádi." Kiro jen zakroutil hlavou.
"Pro mamku bylo těžké překousnout to, že se maluju… Táta to nepřekonal do teď. Víš… působíme jako normální, šťastná rodina… Jenže je to tak, že já jsem doma pořád sám… Jsem rád, když přijedou. Chovám se k nim vděčně, s láskou… ale oni ji jen předstírají. Bolí to, Strify, když rodiče zavrhnou vlastní dítě. A ještě k tomu… teď jsem jim řekl, že jsem gay… Už teď nemůžu snášet máminy útrpné pohledy a otcovo znechucení." Více se přitiskl Strifymu do náručí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama