Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Vlk 2

30. května 2011 v 21:13 | GitM |  S vlkem v srdci
"Ahoj, Kiro. Co tady děláš?"
Otočil se po hlase. Strify.
"Přemýšlím." Strify se pousmál a sedl si vedle něj.
"Je tady krásně. Chodíš sem často?" Cärsten přikývl. Oba mlčeli. Kolem nich se rozprostíral les a obklopovaly je jeho zvuky. Strify se usmíval.
"Proč mi říkáš Kiro a ne Cärsten, jako všichni?"
"Protože chci. Kiro se k tobě navíc hodí. Nemyslíš?" Jen pokrčil rameny.
"Takže sem chodíš přemýšlet?" Strify se pousmál. "Krásnější místo snad už ani neexistuje."
Cärsten se podíval na hodinky a začal se zvedat.
"Už musím jít, doma na mě čekají. Uvidíme se zítra ve škole." Plaše se pousmál a odešel pěšinou domů.


Spát šel poměrně brzy. Jen doufal, že se mu zase nebude zdát ten sen.
Šedý vlk tiše proklouzl mezi stromy až do nevelké jeskyně. Zavětřil a zavrčel. Někdo byl v jeho teritoriu. V temnotě zazářily oči. Vlk sklopil uši a postavil se v obranném postoji, odhodlaný bránit své útočiště. Z temnoty se na něj vyřítilo stvoření větší jak on, také silnější. Menší vlk měl však to štěstí, že byl pružnější. Proto se snadno vyhýbal výpadům svého soupeře a dokonce se mu několikrát povedlo jej i těžce zasáhnout.
I když vítězství nebylo příliš slavné, svůj domov uhájil. V souboji utržil několik ran, škrábanců a odřenin. Co mohl, tak jazykem opatrně olízal, ošetřil. V nejtemnějším koutu jeskyně se stočil do klubíčka a usnul.
Cärsten se probudil zpocený a nevyspalý uprostřed noci. Promnul si oči a zamžoural do temnoty místnosti. Měl sucho v krku. Zvedl se z postele, že si zajde do kuchyně pro vodu. Ovšem zastavil se u okna. Nedalo mu to a odtáhl závěs. Musel přimhouřit oči. Měsíc byl v úplňku a jeho světlo bylo jasnější než obvykle. Jeho pohled se stočil ke svahu za jejich domem. V tu chvíli se přitiskl k oknu. V měsíčním svitu spatřil obrovského psa. Zakroutil hlavou. Ne. Ne psa. To, co stálo venku, byl VLK. Polkl. Vždyť přece… vlci vyhynuli.
Bystrý zrak stvoření venku se stočil k oknu mladého chlapce. Ten sebou trhl, jeho pohled se střetl s pohledem vlka venku. I na tu dálku si byl jist, že vlkovy oči jsou jantarově žluté. Vpíjel se do toho pohledu. Byl zkoumavý. Cärsten se otočil od okna a vyběhl z pokoje do chodby. Nazul si nejbližší boty a vyběhl ven. Rozhlédl se kolem, ale chlupaté stvoření nikde neviděl. Zklamaně svěsil ramena. Venku byla zima. Naposledy se rozhlédl, než zmizel v domě. Netušil, že tvor jej pozoruje z křoví. Teprve, když zašel do domu, opustil pozemky lidského sídla a odešel zpět do lesních pustin.
"Shäfere! Co to zase je?" Profesor vyškubl Cärstenovi knihu z rukou. "Vyhynulí živočichové? Co zase zkoušíte?" Cärsten se trochu stáhl a zrůžověly mu tváře.
"Hledám jen nějaké… informace."
"Informace? V knize vyhynulých druhů? Mám ten dojem, že to nespadá do odbornosti tohoto předmětu."
"Podle mne ano. Kiro četl o vlcích. O jejich lovu a následném vyhubení pojednávají dějiny. Mám dojem, že by nebylo špatné, vědět o tom něco i z hlediska historického, pane profesore." Všichni se otočili po Strifym, který se Cärstena nejen zastal, ale dokonce nabořil autoritu učitele.
"No… vlastně proč ne. Jestli tu máme tak zapálené studenty, jako jste vy dva…" Strify se jen usmíval.
"Vlci byli odedávna stvořeními velmi ceněnými pro kožešinu. Navíc se velice často vkradli na pastviny, kde zabíjeli dobytek. Vlci byli vysoce antisociální tvorové. Člověk je snad nikdy nespatřil ve velkých skupinách. Má se za to, že pokud se objevila skupina vlků, byla to pouze jedna rodina. Ke konci 20. století, tedy v roce 1973 bylo podepsáno schválení k lovu vlků. Během deseti let se populace tohoto druhu snížila na polovinu. Od roku 1992 nebyl spatřen žádný další exemplář vlka jakéhokoli druhu. Lovci byli za každé zastřelené zvíře odměněni."
Cärsten si všiml, že Strify zatíná ruce v pěst, měl úplně bílé klouby.
"Vlci nebyli antisociální tvorové. Tvořili velké smečky, mnohdy dosahující počtu až 30ti jedinců. Každý mladý samec, který dosáhl pohlavní dospělosti, se buď podřídil vůdci smečky, nebo smečku opustil. Buď si pak založil vlastní, nebo se toulal jako vyhnanec a neměl tedy ani právo k páření." Strify mluvil klidně. Ale Cärsten poznal, že se mu trochu třese hlas. "Mláďata mohla mít pouze alfa samice, tedy samice ve smečce dominantní."
Profesor si chlapce prohlížel, jako by spadl z jiné planety.
"Proč si myslíte, že je vaše tvrzení správné, mladý muži?" Strify vzpurně zvedl hlavu.
"V naší rodině se tyto vědomosti tradují z generace na generaci už po tisíce let. Měnily se pouze s uskupením smečky a novými návyky. Naše rodina se zabývala výzkumem vlčího druhu. Už hlavně proto, že našimi nejbližšími společníky jsou psi, jakožto přímí potomci z vlčí linie."
"Pane Schäfere, proč se vlastně zajímáte o vlky? Vyhynulé druhy vám v životě k ničemu nebudou dobré." Polkl.
"Já… protože… protože jsem v noci jednoho viděl." Všichni na něj zprvu vyjeveně koukali, než se rozesmáli.
"Schäfere. Vlka jste vidět nemohl. Jsou vyhynulí. To znamená- vymřeli, už neexistují. Jsou jen pouhou vzpomínkou, minulostí."
"Ale já ho viděl."
"To by stačilo! Přestaňte už s těmi vlčími nesmysly a vraťme se zpět ke vzniku Osy."
Cärsten si připadal hloupě. Pokud si ho předtím nevšímali, teď bude za naprostého blázna. Zbytek hodiny proběhl docela v klidu.
Strify pořád zahlížel po svém spolužákovi. Jelikož to byla poslední hodina, studenti se rozcházeli domů. Cärsten, nyní v doprovodu Strifyho, zamířil zase k lesu.
"Já ti věřím." Nižší mladík se podíval na svého společníka.
"Vždyť je to jedno. Považují mě za blázna. Nepotřebuju nikoho, kdo mi věří. Stačí, že já vím, co jsem viděl." Strify ho chytil za ruku. Bylo to tak… hřejivé.
"Já ti věřím, Kiro. Je mi jedno, co si myslí ostatní. Já věřím tobě, tvým slovům. Tvým očím. Ty by nikdy nelhaly." Cärstenovi zrůžověly tváře.
"Děkuju."
"Není vůbec za co." Dál pokračovali v tichosti.
"Um… Strify… můžu tě pozvat k nám?" žblebtnul Cärsten tiše. Strify se k němu otočil a jen pokrčil rameny.
"Proč ne?" pronesl s úsměvem. "Pokud nebudu vadit tvé rodině."
Kiro se smutně pousmál. "Tak těm vadit nebudeš. Naši nejsou doma. A ještě dlouho nebudou." Poslední větu pronesl přese rty sotva slyšitelně. Přesto ji Strify zachytil zcela jasně. Jemně položil Kirovi ruku na rameno.
"Klidně s tebou zůstanu, jestli budeš chtít." Kiro se vděčně usmál.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wickey Wickey | Web | 3. února 2012 v 14:42 | Reagovat

To je krásný příběh, strašně mě to chytlo :D Jdu číst dáál, divím se, proč jsem to ještě nedočetla :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama