Povídky jsou homosexuálně zaměřené. Pokud máte s tímto tématem problém, urychleně stránky opusťte. Děkuji.

Přání? Připomínka? REKLAMA? TADY!!!!!!!!
!!Nově!! Undy má už i stránku na facebooku! TADY

Nejsi "freak"

2. prosince 2016 v 19:57 | Undertaker
Tenhle oneshot bych ráda věnovala jedné své kamarádce, která mi zpříjemňuje dny, které trávím ve své domovině :) Takže, tenhle JeanMarco je pro tebe, drahá Gab.


Když jsem poprvé potkal Jeana, byl to přesně ten typ agresivního puberťáka, který chytal za slovo, neuznával autority a bylo velmi snadné ho naštvat. Protože v době, kdy nám bylo sedmnáct, byl osamělý a s dojmem, že mu nikdo nerozumí. Měl vytyčený směr, kterým se ale nechtěl vydat. Před devíti lety byl totiž Jean Amelie.

 

Matka Shinya

14. září 2016 v 12:42 | Undertaker
To se mi tak jednou zdálo o tom, jak si Hiiragi Shinya chrání svého manžela Gurena před svobodnou matkou Feridem. Nedává to smysl, ale to mi vůbec nevadí!
Pokud znáte a máte rádi anime/mangu Owari no Seraph, je tahle příjemná oddechová komedie jako stvořená právě pro vás.

Tato fanfikce vznikla na žádost Iri... a já se ji teď rozhodla sdílet i dál :)
Když zanecháte komentář, bude to milé :D

______________________________________________________________________________________________________________

Bylo teplo, ale konec léta se blížil. Již brzy se mládež vrátí do školních lavic. Avšak stále si mohla užívat jisté prázdninové svobody. A proto teď seděli tady, v parku na zídce a sledovali, jak obloha mění barvu. Museli využít svolení, že můžou být déle venku. Černovlasý chlapec měl hlavu opřenou o rameno svého společníka, jejich ruce spojené. Věděl, že brzy bude muset domů, ale vůbec se mu nechtělo. Nejraději by zastavil čas a užíval si tuhle chvíli navěky. Však na tom přání nebylo nic špatného, ne?

Fragment vzpomínek

25. května 2016 v 13:29 | Undertaker
Ač se to zdá neuvěřitelné, Undertaker něco publikovala!
Tato povídka byla napsána pro nultý ročník Fujoshi a Fudanshi festivalu. Po nějaké době jsem se rozhodla, že ji zveřejním i tady na blogu, jelikož "live" byla hodnocena velmi pozitivně. Tímto bych také chtěla poděkovat těm, kteří to live slyšeli (a nejspíše náhodně sem zabloudili), že na moje čtení zůstali... a že ho přežili ve zdraví.
Undertaker
-----------------------------------------------------------------

Mnoho duší nyní bezcílně bloumalo po světě. Procházeli mezi troskami měst, ruinami chrámů a paláců, jejichž sláva zašla, vybledla a pomalu se ztrácela z paměti. Po válce světů nezbylo nic, na co by se dalo vzpomínat. Mnoho velkých jmen padlo za čest a slávu, za svobodu, za Boha. Leč nebyl, kdo by je vzpomínal. Kdo vztyčil by jim pomník. A i oni ztratili sami sebe. Málo jich přežilo. Leč z trosek, z masových hrobů beze jmen, jich několik povstalo. Rytíři, mágové, léčitelé. Všichni na pouti bez cíle. Mrtví, přesto naživu. Duše v tělech bez vzpomínek, jen neúplné osobnosti. Jediná vodítka k jejich minulosti zmizela, pohřbena v prachu. Tak měla zůstat pravda. V tomto světě, kde panovala noc.
Však i zde se našel ten, kdo se postavil osudu, který tak krutě zatarasil jejich cestu životem. Ve světě, kde nikdo neznal přítele, kde z temných stínů povstala monstra.
Byl jedním z těch, co snažili se najít pravdu. Stál sám proti celému světu. Na nikoho se nedalo spolehnout, každý mohl být ten, kdo ukončí jeho putování za vlastní identitou, za minulostí a snad i budoucností. Předpokládaná lehkost ztráty vzpomínek se nedostavila. Jeho minulost byla nejspíš velmi krutá, když vyhrabal se zpod hromady mrtvých těl. Bledé oči, zešedlá kůže, toho všeho byl ušetřen. Jako by snad nějaká vyšší moc rozhodla, že jeho rány, ačkoli ho zahubily, nebudou tím, co ho zastaví. Jedinou stopou k jeho minulosti byla špinavá uniforma, kterou měl na sobě. Kterou viděl na tolika mrtvých. Dvouřadé sako, krví potřísněná košile, na kolenou odrbané kalhoty, vysoké kožené boty. Původní barva byla nejspíš hnědá, ale jistý si tím být nemohl, natolik se do látky zažrala špína, bahno, krev a prach. Brodil se vysokou trávou, která již také ztratila zelený odstín a svěžest. Byla pichlavá, zažloutlá a suchá. I přes vrstvy oblečení a tloušťku podrážek cítil, jak se mu občas stébélka snaží zabodnout do těla, jakoby se snad chtěly nasytit jeho krví. Jeho dech připomínal funění znaveného zvířete. Cestoval už dlouho bez odpočinku. Něco ho neustále hnalo kupředu, jako by podvědomě tušil, že nemůže zastavit. Musel jít dál. Nezastavit, neohlížet se. Prostě se dál hnát slepě kupředu, za něčím neznámým, možná i nebezpečným. Necítil nohy, pálilo ho na plicích, hrudník se mu stahoval v téměř bolestivých křečích. Pletl nohama, zakopával. V hlavě měl jen jedinou myšlenku: "Jdi dál! Jdi dál!"
Ztratil pojem o čase, nevěděl, jak dlouho už takhle šel, jak dlouho trpěl a nutil své tělo udělat další krok. Zdálo se to jako nekonečno, ale čas byl jen relativní. Dal se změřit, ale nyní to bylo zbytečné, jako zapisovat myšlenky na papír a ukládat je. Však co zbylo z vědění, získávaného celá staletí. Jen kousky papíru, živitelé ohně, co zametl existenci tolika věcí. Nic nezůstávalo věčné. Tak proč se teď tak hnal? Stejnak nebylo za čím. Nebo možná bylo, ale nedokázal to pojmenovat, uchopit. Vlastně nevěděl, co hledá. Zvedl hlavu a zadíval se před sebe. Už nemohl dál. Nohy odmítaly udělat další krok. Sotva se pokusil pohnout, klesl na kolena. Ztěžka oddechoval. Z posledních sil se držel v aspoň mírně vzpřímené pozici. Před sebou viděl záblesky. Velice snadno to v něm vyvolalo dojem, že má halucinace. Matně rozeznával obrysy velkého zvířete se stříbřitou srstí a hřejivé načervenalé světlo. Pohybovalo se… jako by někdo tančil s plameny. Znaveně pozvedl koutky v úsměvu, protože mu tento výjev přišel, bůh ví proč, zcela okouzlující a tak známý. Oči se mu protočily v sloup a on bezduše padl obličejem do prachu. Před očima mu však stále tancovaly plamínky hřejivého ohně.

 


Undertaker stále neumřel

25. února 2016 v 13:00 | Undertaker |  My little diary
Och, už je tu pěkně zaprášeno a chtělo by to vymést pavučiny. Ano, dlouho jsem tu nebyla.
Vyskytlo se pár pro mě dost nepříjemných věcí a tak jsem s psaním na nějakou dobu skončila. Teď se pomalu vracím do starých kolejí, protože v tomhle jako jediném nacházím to nejlepší útočiště před realitou, která se mi nelíbí.

Zatím se rozepisuji pomalu, píšu spíš jenom krátká "POV". Nevrhám se zatím zpátky na své rozepsané projekty, které tu hodně z vás četlo, protože svou dlouhou přestávkou nechci zkazit něco, na čem mně i vám záleželo. Až se zase trochu ustálí můj styl psaní a životní tempo, vrátím se k nim a nechám je znovu rozkvést. Tak přísahám.

Momentálně je mým největším cílem napsat povídku na Fujoshi/Fudanshi fest v Počátcích, kam jsem se přihlásila (dobrovolně) jako předčítající. Už teď si říkám, že to byla blbost, protože tam bude i jeden z mých největších vzorů, Amater! Můžete mi věřit, že jsem z toho nervózní víc, jak ze čtení před všemi ostatními návštěvníky a nejspíš to i překonává mé první veřejné čtení, které jsem absolvovala na tehdejší Literární akademii. A to jsem tam četla před opravdu zvučnými jmény české literární scény. Šmankote, snad to zvládnu a nic nezkazím. A pokud se mi ta povídečka, která by měla mít ve čtené podobě délku 30 minut max, bude líbit, rozhodně se s ní pochlubím i vám.
Ale už teď můžu říct, že se mi spolužačka směje. Protože mi nic nebylo dost dobré, mám z toho plnou stranu různých začátků. Nakonec se mi tedy podařilo úspěšně začít, ALE! nevyvíjí se to přesně podle mých představ, tudíž to budu muset nejspíš přepsat. Naštěstí... na to mám ještě trochu času.
Takže pokud byste mě chtěli vidět v akci, rozhodně dojeďte do Počátků!

Zatím pac a pusu, držte mi palce a snad se už brzy uvidíme u nějakého hezkého sladkého pokračování ;)

Vaše Undertaker

rok 2015

2. ledna 2015 v 21:19 | Undertaker

Paper walls

2. ledna 2015 v 21:13 | Undertaker
Neustále se před něčím schováváš. Tma. Stíny. Starší děti. Zlí psi. Prskající kočka. Motorkář, co ti kdysi přišel tak děsivý. A pak? Stárneš a co děláš? Utíkáš před problémy, utíkáš před láskou. Stavíš kolem sebe papírové zdi. Maluješ si na ně svůj krásný svět, jenže pak přijde někdo, kdo tě pomalu zpoza tvých bezpečných zdí snů dostane. A co pak? Chvíli ti drží na očích růžové brýle, ukazuje ti tvůj vysněný svět. Jenže pak se růžová mlha rozplyne a co zbude? Krutá realita. Šedá a smutná. Děsivá. Přesně taková, před jakou celý svůj život utíkáš. A ten, kdo tě do ní uvrhl? Je stejně černý, stejně děsivý. Ale ani tak ho nedokážeš nenávidět, tu emoci v sobě nemáš. Jsi jen naivní snílek, co chce něco víc, ale v realitě toho nikdy nedosáhne. Znovu si kolem sebe stavíš papírové zdi. Jenže jejich barvy už nejsou stejné. Už i ty máš v křišťálovém srdci stín. A věř mi, už tam zůstane. Myslíš si, že se navždy schováš ve svém maličkém světě, ve své vytoužené realitě snů. Jenže omyl. Znovu se objeví někdo, kdo tvé zdi strhne a přidá další kus temnoty do tvého srdce. Je jen na tobě, jak se tomu postavíš. Začneš stavět pevnější zdi? Budeš bořit sny těm, co stále žijí ve své papírové skořápce naivity? Nebo dospěješ a pokusíš vést ty, co jsou stejní, jako tvé někdejší já? Co uděláš? Podlehnout temnotě je snadné, jenže stále máš kus svého čistého srdce. Vždy tam někde uvnitř tebe je. Jen musíš věřit tomu, že to stále má smysl. Ne stavět zdi, ale budovat cestu. Svou vlastní, po které kráčíš dál k budoucnosti. Snadné? Ani náhodou. Bude to těžké, život před tebe bude stavět překážky, bude ti posílat lidi, kteří tě budou stahovat hlouběji, zpátky k temné stránce světa. Ale zároveň budeš mít ty, co tě povedou, co ti budou světlem na tvé cestě. Ty, co čekají, až prosvětlíš cestu jim. Musíš se zapřít, musíš bojovat! Přece se nevzdáš. Za každý úsměv, za každou chvilku štěstí to všechno stojí. Nechceš snad pak, když se za svým životem otočíš, říct: "Stálo to za to? Byla to sranda?" Chceš, aby se ti každý vysmál, aby ti i Smrt řekla, že tvůj život byl k ničemu? Ne? Ne. Chceš mít přece na co vzpomínat. Když budeš žít neustále ve strachu ze světa, z porážky a pádu, z modřin a odřených kolen, tak se toho nedočkáš! Obrň se, postupuj dál. Zocelí tě tvůj vlastní život. Tvé vlastní porážky tě učiní silnějším. Zvládneš to. Neschovávej se za zdí. Je to jen klec, co tě drží zpátky. Ty máš ve svém srdci klíč. Tak si odemkni bránu ke svobodě. A běž! Roztáhni křídla a leť! Jen leť.

Když to nevychází

19. září 2014 v 22:37 | Undertaker |  My little diary
Není snadné se neustále sžívat s tím, že váš život není nijak extra. Ale když se mi každé čtyři roky obrazí život vzhůru nohama, přestane vás to bavit a na zítřek se už prostě netěšíte. Můžete se s tím buď srovnat, bojovat, nebo to vzdát. Já se právě nacházel v tom stavu, že jsem věděl, že mám problém. Ale zároveň jsem tomu nevěnoval pozornost, šlo to mimo mě. Jako by celá moje existence hlásala: "I don't give a fuck!" Teď mi to skutečně bylo jedno. Všechno mi bylo jedno. Nic se mi nechtělo dělat, byl jsem otrávený vším, co jsem musel dělat. Všichni mě uklidňovali tím, že mi bude líp, že to zvládnu. Ale co oni mohli vědět? Ano, lidi přežili i horší věci, než trombózu. Moje babička s tím žije dodnes, mého otce to možná brzy připraví o nohu. Byl jsem třetí, o kom v rodině vím, že tuhle nemoc má. Bohužel, já ji dostal jako nejmladší člen v naší rodině. Bylo to v maturitním ročníku, kdy mě to skolilo poprvé. Dost dlouho jsem se z toho vzpamatovával, měsíc jsem nemohl chodit. Několik dalších měsíců jsem měl problém s chůzí. Snášel jsem to těžko, ale tehdy jsem měl důvod se držet dál. Měl jsem perfektně našlápnuto k dokonalé maturitě, měl jsem o co bojovat. Chtěl jsem se dostat na výšku a ukázat bývalce, že jsem dobrý. Že jsem skutečně dobrý, že mám na něco víc.
Ale teď mě nedrželo nic. Krachly mi dva vztahy během necelého půl roku. Ve škole se mi přestalo dařit a postup do třetího ročníku visel na vlásku. Začínal jsem mít dojem, že moje nápady nejsou tak dobré a jejich provedení je katastrofální. Naděje na zlepšení mizela a… s létem přišly další problémy. Teď jsem seděl na posteli, nohy natažené a snažil jsem se zabavit něčím, co by mě přivedlo na jiné myšlenky. Možná proto jsem se díval na Sběratele kostí, projížděl Den of Angels a DeviantArt. Bylo šílené, dělat něco takového. Dřív bych u toho tolik času nestrávil. Teď jsem fórum stalkoval co deset minut. Pořád to bylo lepší, než se zabývat vlastním tělem. Tím, které se tak nebezpečně měnilo v tikající bombu. Nikdy mi 24 hodin nepřišlo tak nekonečných. Měl jsem žízeň. Zvedl jsem se, musel jsem se napít. Ale to znamenalo, že jsem musel jít kolem zrcadla. A tam jsem se viděl. Jen v upnutých boxerkách, se stahovací punčochou na noze. I v té punčoše šlo vidět, jak je moje moha nateklá. A to raději nemluvím o té zvětšené… nechutně velké žíle na podbřišku. Dělalo se mi z ní špatně, už jenom kvůli tomu, že hyzdila moje tělo… a bolela. Cítil jsem pod ní nějaké hrče. Už jenom kvůli tomu jsem se děsil zítřka. Co když to bude propadák? Vrátilo se to? Zase skončím v nemocnici, upoutaný na lůžko, odkázán na péči ostatních? Teď, když se mi dařilo zapomenout na všechno a začal jsem normálně žít?
S lahví vody jsem si sedl na postel a přitáhl si velkého plyšového psa. Sevřel jsem ho v náručí. Pustil jsem si další díl. Možná bych si mohl pustit Hvězdné války. Znám je zpaměti, všech šest dílů. Líbilo se mi to, ale málokdo chápal tuhle moji zálibu. Prý jsem nevypadal jako typický nerd. Ale já nejsem nerd! Jenom mám rád Hvězdné války, hry, knížky… a panenky. Jo, dobře, zatím jsem nad nimi jenom slintal, ale už jsem hledal tu dokonalou, kterou bych si chtěl pořídit. Momentálně to byla jediná věc, ke které jsem se upínal.
"Nechceš si jít lehnout?"
"Vždyť už ležím. Skoro. Nechci ležet, je mi to nepříjemné."
"A to sezení ti nepříjemné není?"
"Rozhodně ne tak, jako to, že ležím."
"Zkus se vyspat, zlato. Ráno jedeš k tomu doktorovi."
"Já vím, mami. Půjdu spát brzo."

Přikývla, popřála mi dobrou noc a zavřela dveře mého pokoje. Usoudil jsem, že další díl Kostí nebude tak špatně strávený čas.

Spolubydlení v Praze

1. července 2014 v 16:15 | Undertaker |  My little diary
Zdravíčko, mí drazí čtenáři, i random návštěvníci blogu!

Hledáme s kamarádem nějakého společenského, spolehlivého človíčka, který by s námi chtěl bydlet.
Byt se nachází v Praze. Výhodná lokalita za VELMI DOBROU cenu (komu se podaří bydlet za 4000 Kč v centru Prahy, že jo). Nacházíme se cca 5-8 minut od: Václavského náměstí, Karlova náměstí, stanice metra/tramvají I.P.Pavlova. V okolí jsou minimálně 4 Vietnamské večerky, 2 sexshopy, na I.P.Pavlova Tesco Express. Ve stanici metra jsou i bankomaty České spořitelny a Komerční banky.
Byt je zařízený ve stylu PopArt, takže o barvy není nouze. Pokoj, ve kterém bude nový nájemník spát má rozlohu přibližně 24 m2, je vybavený stolem, židlí, pohovkou a od 3.7.2014 i palandou. Zatím v tom pokoji přežívám jen já. (Což je pro čtenáře tohoto blogu velmi lákavá nabídka, protože mě můžete neustále pošťuchovat k tomu, abych napsala další díl Vaší oblíbené povídky! Možno získat náhledy i do jiných projektů ;)). Plus se s námi o pokoj budou dělit 2 BJD, jejichž jsem vlastníkem/majetkem.
Nájem je 4.500,- včetně poplatků (internet, energie, etc.) Vybíráme kauci ve výši jednoho nájmu, ale v případě zodpovědného a velmi spolehlivého člověka se o tom dá diskutovat ;)

Já i Žralok jsme kuřáci, ale pronajímaný pokoj je NEKUŘÁCKÝ a neustále větraný.
K nastěhování IHNED.

Hala:

Kuchyně:

Pokoj:

Ozvat se můžete sem do komentářů nebo na e-mail: Blanka.Polkov@yahoo.com

Smutek ve svíčce

27. června 2014 v 22:01 | Undertaker
Temná noc. Jen malý kousek skleněného stolku byl ozářený tlumenou září plamene tmavě fialové svíčky. Přes těžký závěs nepronikalo do pokoje vůbec žádné světlo z ulice. Jakýkoli hluk tlumila hudba Beethovenovy Páté symfonie. Na koberci u stolku seděl chlapec, který měl tak daleko ke splnění svého snu. Jen si tiše zapisoval do deníčku a neustále se pohledem vracel k malému přístroji vedle sebe. Telefon. Stále čekal na zprávu. Jenže nepřicházela. Začínal ztrácet naději, pomalu si začínal připouštět, že realita je skutečně taková, jakou si nepřál. Znovu byl sám. Postaven před vlastní strach, zoufalství, neschopnost. Přece jen byl znovu uvržen do hlubin temnoty vlastní duše, která mu nedala odpočinku, neustále ho nutila se trápit něčím, co bylo takovou přítěží.

Bleeding Wolf

9. května 2014 v 22:10 | Undertaker
Stál jsem tam a jen nervózně poskakoval na místě. Snažil jsem se nějak odreagovat, nemyslet na ty lidi, co byli kolem. Na lidi, co jsem slyšel z hlavního sálu. Byli jsme daleko. Za mnoha dveřmi. Ale já věděl, že tam jsou. Že na mě čekají. Až se před nimi objevím, aby mě… mohli sežrat očima. Na chvíli si mě přivlastnit, trhat moji osobnost. Pokaždé jsem si připadal jako kořist. Na rameni jsem pocítil dotek. Otevřel jsem oči a zadíval se na svého kytaristu. Ten jeho starostlivý pohled… Myslím, že jako jediný tuší, že se necítím dobře před davem. Jsme sice populární kapela, ale mně to vadí. Nemám rád publicitu. Kdysi to byla zábava, zpívat jenom pro sebe, případně na nějakých oslavách s přáteli.

Kam dál